i love my grandma forever

29. may 2013 at 0:08 | michaeela |  NOW FROM THE HEART
V předchozím článku jsem psala, že to bude úleva se ztoho vypsat. Ještě jsem nenapsala ani řádek a už se mi klepou ruce a buší mi srdce o něco víc než obvykle. Zvládnu to.

Byl to březen 2012, když jsem se dozvěděla, že není něco v pořádku. Proč to v tu chvíli nebral nikdo vážně ? Proč nikdo neposkytl nějakou pomoc ? Chyba nás všech ? Já už byla naprosto bezmocná. Nikdo nepomyslel na nic tak strašného. V životě by mě nenapadlo, že se to stane tak brzy. 25.5.2012 Mi zazvonil mobil - Táta. Pokládal mi otázky typu jaké plány mám na víkend a podobně. Dlouho jsem se neorzmýšlela a řekla jsme ano, pojedu stebou. Táta, já a mladší sestra jsem jeli jako jsme to měli dost často ve zvyku, na normální návštěvu k babičce a k dědovi do Prahy. Když jsem spatřila babičku mezi dvěřmi myslel jsem, že mi někdo vzak babičku a dal mi místo ní jinou paní. Byla to ona, malinká hubená a tolik jiná. Jak se mohla během pár měsíců tak změnit ?

Její slova při loučení mě neskutečně rozhodili, ''jsem hrozně ráda, že jsem vás mohla vidět''. Prosim ? Tohle nikdy neřekla. Proč tak najednou. Samoždrejmě její slova jsem opětovala. A odjeli jsme domů. Celou cestu jsem neměla nic jiného před očima, než to jak se změnila. Jak byla naprosto bez energie a prostě to nebyla ona.

Úterý - 29.5.2012 Den mých šestnáctých narozenin. Celý den jsme nebyli ve škole a už od rána jsme zapíjeli moje narozeniny, už v dopoledních hodinách jsem byla ráda, že vím jak se jmenuju. Bylo to hrozně fajn. Po doplazení se na intr mě čekalo překvapení, všude svíčky, balonky a moje milované kamarádky. Šli jsme oslavovat dál. Byka jsem opilá prostě celý den. Pořád mi někdo volal, chodili smsky s přáním k narozenám, jen jedna mi stále chyběla. Zapoměla na mě ? To se nikdy nestalo, vždycky byla první, která mi přála. Bylo kolem desáté večer když se auto mých rodičů objevilo před intrem, přijeli si pro mě protože zjistili, že jsem byla za školou ? Nebo proto že jsem pila ? Když jsem jim otevřela dveře, usmála jsem se, ale oni se nesmáli, jen řekli 'překvapení, všechno nejlepší'. Nebylo jim ani rozumět jak měli rozklepaný hlas. 'Přijeli jsme ti něco říct' Hrozně jsem se bála, ale tohle by mě nenapadlo. Když mamka vyslovila 'babička...' Bylo mi jasné co se stalo. Sedla jsem si na studené schody a nemohla přestat brečet, oznámili mi, že pojedu snimi domů. S těží jsem si sbalila. Dostala silné objetí od kamarádek a jela jsem domů. Stále jsem brečela. V autě jsem myslela jen na to, že chci aby se mi něco stalo, chtěla jsem za ní..

Přišel den rozloučení. Bylo to neskutečný, o tom se nedá ani psát. Ani na to nechci myslet, brečím ještě víc. Nikdy nezapomenu na tak významnou osobu jako byla moje babička. Byla to neskutečná ženská.

Babičku mi vzala rakovina. Rakovina, kterou nebylo možné dostat pryč, bylo to naprosto bez šance. A ona se už léčit nechtěla. Věřím vtom, že je tu stále semnou. ...

Omlouvám se, dál už prostě nic nenapíšu. I když bych hrozně chtěla. Je to neskutečně těžké o tom psát a nevybavovat si ty chvilky sní a to všechno. Jsem vděčná bohu za to, že zrovna já jsem mohla mít tak úžasnou babičku.
Dneska je to přesně rok. Mám narozeniny, a vím že tenhle den bude ten nejtěžší.
Chápu ty, kteří tohle nebudou chtít číst. :)

Sunset__by_sanakoizumi-d5s0p66_large
Large
 


Poll

Líbí se ti moje články ?

Ano
Ne

Comments

1 Mišulka | Email | Web | 29. may 2013 at 8:40 | React

Vím jaké to pro tebe je. Mě babička zemřela pár dnů před mými narozeninami.
Když jsem to četla měla jsem problém abych se nerozbrečela (jelikož nám naše učitelka vypráví o Africe, moc vhodné by to nebylo).
Pro mě taky bylo neskutečně těké o tom psát. A mluvit o tom nedokážu vůbec :/

2 Ter. | Web | 29. may 2013 at 12:37 | React

Chtěla jsem ti odpovědět na komentář u mě, ale zdá se mi, že by to nebylo vhodné.
Nenapíšu, že je mi to líto, protože vím že lítost zkrátka nic nevyřeší. Nenapíšu ani to, že vím jak se cítíš, protože mě ještě nikdo z rodiny nezemřel, i když jich bylo pár, co měli namále. Nedokážu si ale představit, že by někdo z mých blízkých odešel a už vůbec ne na moje narozeniny.
Už chápu význam článku ze včerejška a chápu, proč jsi se na ten narozeninový den zrovna dvakrát netěšila.
Vlastně vůbec nevím, co bych ti mohla napsat, protože mě žádná uklidňující slova nenapadají. Možná jen to, že ti, které milujeme s námi zůstanou navždy.

3 K. | Web | 29. may 2013 at 16:49 | React

Máš to hezky napsané. Bohužel je to život a se smrtí musíme počítat :(

4 T. | Web | 29. may 2013 at 17:47 | React

Je hrozně dobře, že jsi o tom napsala článek a vypsala ses z toho.
Je to krátký, co se ti tahle událost stala. Rok. Chce to čas... Věřím, že je babička s tebou. :)

5 Luciiy. | Web | 29. may 2013 at 19:01 | React

Vím jak ti je a jak ti bylo. . moje babička umřela protože jí netekla krev do mozku. Mozková mrtvice. . Byli jsme u ní na návštěvě a ona nám zrovna nesla hrnečky s kafem. Sotva je položila na stůl tak zkolabovala. Přímo před míma očima tam ležela a já se nemohla ani hnout ani cokoliv říct...

6 bebs. | Web | 29. may 2013 at 19:36 | React

tvoje články sú strašne silné a vždy vo mne vyvolávajú neuveriteľné emócie.
je mi to strašne ľúto. je veľmi ťažké prekonať niečo takéto, pretože aj keď to nechceš, stále ti niečo danú osobu pripomína. či už čaj, ktorý mala rada, ulica, na ktorej ste sa tak smiali, spoločenská hra, ktorú ste spolu rady hrali. všetko.
vypísanie niekedy pomôže. niekedy okolo seba nenájdeš osoby, ktoré by to chceli počuť, ktoré by to zaujímalo. ale mi sme tu vždy pre teba.
obe moje babky ešte žijú (našťastie), ale mne rakovina vzala môjho dedka. hoci som mala vtedy iba desať, presne si pamätám na ten deň, kedy mi to oznámila mamka. ten deň bol krásny, slnečný, ale ja som vtedy iba plakala, nedokázala som vtedy rozprávať, usmievať sa, žiť. ale nejako som sa cez to preniesla. aj keď doteraz mi pri nedeľnom obede u babky chýba, je na lepšom mieste. rovnako ako tvoja babka. určite umrela šťastná, prežila si nádherný život plný radosti a šťastia. určite je aj teraz šťastná, zvrchu sa na teba díva, vidí ako rastieš, vidí tvoj úsmev. už sa netrápi.

7 lacontest | Web | 29. may 2013 at 19:55 | React

Vím, že je to do tohoto článku naprosto nevhodné vkládat. Ale před nějakým časem jsi se u nás přihlásila do soutěže. Na její výsledky se můžeš podívat, když klikneš na 'web'. Ještě jednou se omlouvám, že tento komentář vkládám sem.

8 LucLin | Web | 29. may 2013 at 20:26 | React

Teď tu pláču i za tvou babičku a taky za mého dědečka .. jako by to bylo včera, co mi odešel dědeček. Bože když si vzpomenu na jeho poslední slova .. A až přijedeš za týden, tak už budu zase zdravý a budeme zase spolu. .. už se nevrátil .. pak když jsem stála u něj a on umíral, držela jsem ho za ruku a řekla mu, že to nesmí vzdát, že toho spolem musíme ještě hodně stihnout .. sice nevím, co se stalo, protože byl v komatu, ale při těch slovech se rozbrečel. Promiň, že ti to tu vypisuju tvoje událost je mnohem těžší. Už jen kvůli tomu, že se to stalo na tvé narozeniny. :( Vím, že je to těžké. Já se s tím nesmířím nikdy, ale trvalo mi 2,5 roku než jsem se z toho dostala. A každý rok, když mám narozeniny, přeji si, aby přišel a zase tu byl s náma. Protože on byl pro mě BŮH. On byl tak úžasný člověk. Ale i tak si myslím, že teď tvoje babička stojí u tebe a drží nad tebou ochrannou ruku. :) ale i tak všechno nejlepší :)

9 monika-es | 29. may 2013 at 20:43 | React

Achjo, uplně mě to rozplakalo .. Taky mi umřel děda na rakovinu. Už to jsou 2 roky a stále to tak bolí. :-(
A přesně jak si tu psala .. jsou tu neustále s námi. V našich srdcích ♥

10 monika-es | Web | 29. may 2013 at 20:43 | React

[9]: nepřidala jsem web

11 Brunette girl | Web | 29. may 2013 at 22:06 | React

Celej článek jsem zase probrečela,takychci napsat článek,kdy děda umřel.............taky miděda umřel na rakovinu.......pořád jsem senevzpamatovala,moc ti děkuji..........teď mi došlo,že nezažije ani moje narozky ani moje přijetí na střední školu,už nic.........takysetěsně před jeho narozkamanarodili sestřenkaa bratránek,ještě je viděl a pár měsícu na to zemřel..........měli slavit narozeni společně,ale nejtěžší je vidět všudejeho fotky a první dny měla babička urnu na nočním stolku......moc mi chybí.........Ale všechno se dá přežít,buďmesilní jako oni :)

12 D. | Web | 29. may 2013 at 23:07 | React

Opravdu je to moc pěkně napsane, ale nějak mi došli slova. Je to hrozně smutné, ale je to život. Snad jen to zvladneš:) buď silná :))

13 Dájina | Email | Web | 9. june 2013 at 11:16 | React

OU..tvůj příběh mě strašně sebral..
Víš,zažila jsem to samé...Taky s babičkou..Jako malá jsem k ní jezdila s tátou,postupem času to mezi mnou a tátou bylo takový všeljaký a nejezdila jsem tam..Naposledy jsem jí viděla na tátovo svatbě,když mi bylo asi 10let..Naposledy jsem jí navštívila v nemocnici,když mi táta oznámil co jí je..Bylo to hrozné..Byla napíchnutá na přístrojích a  čůrala někam,už ani nevím kam..Řikala mi,jak jsem se strašně změnila,že jsem vyrostla a že je ráda,že mě mohla vidět..To když jsem jí držela za ruce..Slíbila jsem si,že za ní budu jezdit častěji..Bohužel..už jsem to nestihla..odešla..když přišel táta a začal mi vyprávět o babičce,tušila jsem,věděla jsem,popadl mě histerický pláč..Taky věřím,že je tu semnoua  že se na mě díva :-) Byla to skvělá osoba :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.