May 2013

vampires in my dreams

31. may 2013 at 22:05 | michaeela |  DIARY

''Stojím u stromu oblečená do černých lehkých šatů, byla noc a já byla sama u prostřed lesa. Ozýval se jen šum v korunách stromů od větru který pofukoval. Vtom jsem ucítila něco zvláštního, jakoby někdo chodil kolem mě, ale nikoho jsme neviděla. Promluvil. Rozbušilo se mi srdce a v tu chvíli jsem jen doufala, že je to jen zlý a já ležím ve své vyhřáté postely, ale opravdu jsem tam stála a opravdu jsem se cítila tak bezmocně, sjela jsem k zemi a plakala. Volání o pomoc by bylo marné. Doufala jsem v zázrak. V tom jsem pocítila hroznou bolest. Slyšela smích a mé srdce přestávalo bít. Zakousl se mi do krk a vysál všechnu mojí krev. Bolelo to, ale zároveň byl tak jemný..''

Large
Large

Čím víc koukám na TVD, tím častěji se mi tohle stává. Tak zvláštní sny. Ráno se mi nechtělo vstávat, i když to byl divný sen nejradši bych si omílala pořád dokola. Upírem v mém snu byl T. Bylo to prostě, uplně nepopsatelný. Ovšem, když jsme se ráno probudila, cítila jsem jakési napěti v krku, celé dopoledne mě krk bolel. Jo, možná jsme jen špatně ležela.
Dnešní den ve škole byl v celku unuděný. Mou drahou kamarádku dnes pustili z nemocnice domů, naštěstí. Ale to bych přece nebyla já, aby se jeden den něco nestalo, pro změnu je v nemocnici děda, ale snad to není nic vážného a zítra půjde domů.

Slečny moje, jsem zamilovaná až po uši, když ho mám jen metr u sebe srdce mi buší neskutečným způsobem. Tak moc bych se ho chtěla dotknout a nemůžu, Když se na mě podívá těma jeho úžasnýma hnědýma očima, musím být uplně červená, vždycky mě polije horko a já jsem jak v sedmém nebi. Doufám, že ikdyž jsem hrozně netrpělivá, že když si ještě chvilku počkám, konečně to vyjde. ♥

Large

Large

Large

Big drunk, fuck alcohol

30. may 2013 at 14:07 | michaeela |  DIARY
Snad máte příjemnější odpoledne než já. Po včerejšku jsem uplně hotová. Naše menší oslavě mých narozenin se celkem povedla. Možná až na to, že jsem to odnesla nejvíc. Ano největší kocovinka co jsem si mohla přát. Ale školu jsem tak nějak ustála. Myslela jsem, že bude všechno v pohodě ale jaksi to tak není. Mám kamarádku v nemocnic, nikdo neví co jí je. Ve škole se jí udělalo špatně tak jela domů, a hned jí odvezli do nemocnice. Mám o ní celkem strach, doufám, že bude v pořádku.
Začala jsem koukat na TVD, uplně jsem si to zamilovala. Chci pořád další a další díly. Je to vážně skvělý. Druhý seriál, který mě vážně oslovil. Pretty little liars ty mě nikdy neomrzí. Miluju jak je to vždycky napívaný.
Opět vám musím poděkovat za úžasné komentáře k předešlému , né moc veselému článku. Jste moje neskutečná podpora a vždycky mě každý pěkný komentář přivede k úsměvu. Jse jedinečný. A patří vám obrovské díky.

Large


i love my grandma forever

29. may 2013 at 0:08 | michaeela |  NOW FROM THE HEART
V předchozím článku jsem psala, že to bude úleva se ztoho vypsat. Ještě jsem nenapsala ani řádek a už se mi klepou ruce a buší mi srdce o něco víc než obvykle. Zvládnu to.

Byl to březen 2012, když jsem se dozvěděla, že není něco v pořádku. Proč to v tu chvíli nebral nikdo vážně ? Proč nikdo neposkytl nějakou pomoc ? Chyba nás všech ? Já už byla naprosto bezmocná. Nikdo nepomyslel na nic tak strašného. V životě by mě nenapadlo, že se to stane tak brzy. 25.5.2012 Mi zazvonil mobil - Táta. Pokládal mi otázky typu jaké plány mám na víkend a podobně. Dlouho jsem se neorzmýšlela a řekla jsme ano, pojedu stebou. Táta, já a mladší sestra jsem jeli jako jsme to měli dost často ve zvyku, na normální návštěvu k babičce a k dědovi do Prahy. Když jsem spatřila babičku mezi dvěřmi myslel jsem, že mi někdo vzak babičku a dal mi místo ní jinou paní. Byla to ona, malinká hubená a tolik jiná. Jak se mohla během pár měsíců tak změnit ?

Její slova při loučení mě neskutečně rozhodili, ''jsem hrozně ráda, že jsem vás mohla vidět''. Prosim ? Tohle nikdy neřekla. Proč tak najednou. Samoždrejmě její slova jsem opětovala. A odjeli jsme domů. Celou cestu jsem neměla nic jiného před očima, než to jak se změnila. Jak byla naprosto bez energie a prostě to nebyla ona.

Úterý - 29.5.2012 Den mých šestnáctých narozenin. Celý den jsme nebyli ve škole a už od rána jsme zapíjeli moje narozeniny, už v dopoledních hodinách jsem byla ráda, že vím jak se jmenuju. Bylo to hrozně fajn. Po doplazení se na intr mě čekalo překvapení, všude svíčky, balonky a moje milované kamarádky. Šli jsme oslavovat dál. Byka jsem opilá prostě celý den. Pořád mi někdo volal, chodili smsky s přáním k narozenám, jen jedna mi stále chyběla. Zapoměla na mě ? To se nikdy nestalo, vždycky byla první, která mi přála. Bylo kolem desáté večer když se auto mých rodičů objevilo před intrem, přijeli si pro mě protože zjistili, že jsem byla za školou ? Nebo proto že jsem pila ? Když jsem jim otevřela dveře, usmála jsem se, ale oni se nesmáli, jen řekli 'překvapení, všechno nejlepší'. Nebylo jim ani rozumět jak měli rozklepaný hlas. 'Přijeli jsme ti něco říct' Hrozně jsem se bála, ale tohle by mě nenapadlo. Když mamka vyslovila 'babička...' Bylo mi jasné co se stalo. Sedla jsem si na studené schody a nemohla přestat brečet, oznámili mi, že pojedu snimi domů. S těží jsem si sbalila. Dostala silné objetí od kamarádek a jela jsem domů. Stále jsem brečela. V autě jsem myslela jen na to, že chci aby se mi něco stalo, chtěla jsem za ní..

Přišel den rozloučení. Bylo to neskutečný, o tom se nedá ani psát. Ani na to nechci myslet, brečím ještě víc. Nikdy nezapomenu na tak významnou osobu jako byla moje babička. Byla to neskutečná ženská.

Babičku mi vzala rakovina. Rakovina, kterou nebylo možné dostat pryč, bylo to naprosto bez šance. A ona se už léčit nechtěla. Věřím vtom, že je tu stále semnou. ...

Omlouvám se, dál už prostě nic nenapíšu. I když bych hrozně chtěla. Je to neskutečně těžké o tom psát a nevybavovat si ty chvilky sní a to všechno. Jsem vděčná bohu za to, že zrovna já jsem mohla mít tak úžasnou babičku.
Dneska je to přesně rok. Mám narozeniny, a vím že tenhle den bude ten nejtěžší.
Chápu ty, kteří tohle nebudou chtít číst. :)

Sunset__by_sanakoizumi-d5s0p66_large
Large

bed, food, blog, chill

28. may 2013 at 8:12 | michaeela |  DIARY
Ležet ve vyhřáté posteli po 8 hodině takhle v úterý. To není nic nenormální. Dnes mám praxi od půl 10. Mám ještě hodinu na to moje váleníčko. Zrovna dneska to vypadá na docela fajn počasí a já budu zavřená na praxi do půl 5. Achjo. Hrozně moc bych spala, ale ten pocit, že vám musím napsat byl silnější.

Zítra mám narozeniny, už sedmnácté. Neprosím se o to aby mi tu někdo přál všechno nejlepší nebo tak. ZÍTŘEK NECHCI. Napsat článek o tom bude těžké, ale i pro mě to bude úlevat se ztoho někaj vypsat. Každopádně se zítra napít půjdu.

Tak nějak se mi zaíná vracet trošku štěstí, s T. jsem postoupila trošku dál. Snad už se pohnem a bude to dobrý.

Hrozně moc vám děkuju za návštěvnost a za vaše nepřekonatelný komentáře, jste naprosto úžasný. Dokážete mi tolik zvednout náladu a pomoct mi. Opravdu děkuju. ♥

Tumblr_mdt08nnsuh1rbkvuxo1_500_large

michaeela facts

26. may 2013 at 15:39 | michaeela |  I LIKE
První článek tohoto blogu se rozhodně netýkal mě, nikdy jsem neměla ve zvyku do prvních článků psát jaká jsem, jak vypadám a podobně. Pár mých oblíbených blogů mě inspirovalo ktomu abych tedy něco o sobě prozradila. :)

Large


__________________________________________________________________________________________
1. Miluju zamilované filmy, a koukám na ně stále dokola i přesto, že vím jak to dopadne.
2. Stydím se za svou výšku, většinou jsem všude nejvyšší.
3. Na sobě mám nejradši vlasy.
4. Jsem kuřačka a ráda se napiju.
5. Když se mi líbí nějaká písnička, můžu jí poslouchat celý den pořád znovu a znovu.
6. Mám velký respekt vůči dospělým lidem.

nightmares family party

25. may 2013 at 17:39 | michaeela |  NIGHTMARES
____________________________________________________________________________________________

Byl pátek odpoledne, sbalili jsme si věci a odjeli na chatu, která stála uprostřed tmavého lesa, k chatě vedla jen zarostlá příjezdová cesta která končila u rozpadlých vrat do zahrady. Všude okolo nebylo vůbec nic, jen samé stromy. Na chatu jsme odjeli za účelem oslavit moje narozeniny a příchod malé sestřenice. Šlo pouze o menší rodinnou oslavu. S mamkou jsme připravovali talíře plné jídla a samých dobrých věcí. Odnášeli jsme to do vedlejší místnosti, kde všichni seděli a povídali o všem možném.

Kolem půlnoci začalo venku strašně pršet, byl obrovský vítr a začala bouřka. Někdo mě vzal za ruku a odtáhl ven do toho šíleného počasí i přesto, že pár minut předtím jsme křičela jak moc se bojím. Bála jsem se mnohem víc, když ten někdo mě táhl ven, odhodil mě k zarostlému křoví a řekl mi , že pokud se pohnu nepřežiju , netrvalo dlouho vrátil se i s mojí mladší sestrou , hodil jí vedle mě. Ve tmě jsem těžko rozpoznala kdo to je, tmavší vousy , vysoká postava , černá mikina , měl na hlavě kapuci. Rozsvítilo se světlo , sestra natáhla ruce a vyjekla ''tati''. Promočená jsem zvedla hlavu , uviděla jsem tvář měho otčíma.

Large

Proč to udělal ? Proč nás obě vytáhla ven a vyhrožoval smrtí ? Proč nás nechal na děšti jen v lehkém oblečení když ví jak moc jsme se obě báli každého blesku a hromu. Ovšem nikomu z rodiny nepřišlo divné že tam nejsme, nikdo nás nehledal. Stále jsme se drželi za ruce, ale strach nám nedovolil se zvednout a někam utéct. Obě jsme byli promrzlé a uplně mokré. Tiskli jsme se k sobě a snažili jsme se aspoň trošku zahřát, jenže to bylo naprosto nemožné. On pořád někam odcházel. Dlouho se nevracel, chtěla jsem zachránit aspoň svou sestru a řekla jí kam má utéct. Odhrnula si svoje blonďaté vlasy ze kterých jí kapala voda do obličeje a podívala se na mě svýma uplakanýma očima a rychle ze sebe vykoktala ''Míšo, bez tebe nemůžu utýct''. V tom se ozvala obrovská rána a v každém okně zhaslo světlo, věděli jsme že něco se stalo už i uvnitř. Sestra se zvedla , řekla jsem jen ''běž, přijdu pro tebe''. Otevřeli se hlavní dveře od chaty a on tam stál, v ruce měl obrovskou železnou tyč, vyslovil jen jméno mé sestry a rozběhl se po zahradě.

Vstala jsem a běžela do vnitř. Všichni byli v jedné místostni a plakali, jen mamku jsme nemohla najít, vešla jsem do místností podobné obývacímu pokoji. Uprostřed místnosti seděla mamka a celé tričko měla od krve. V ruce držela střepy, které pořád pěvně tiskla, obě ruce od krve. Obě jsme neskutečně plakali , na mou otázku ''co ti udělal?'' mi odpověděla jen ''nechoď ke mě blíž'' ale já jí neposlechla, šla jsme blíž a klekla si naproti ní. Obejmula mě ''kde je Hanička?'' chtěla jsem jí utěšit ale vlastně jsem vůbec nevěděla jestli se schovala tam kam jsme jí poslala, proto jsem řekla ''neboj mami, nic se jí nestane''. Bouchli dveře, z vedlejší místnosti se ozvalo ''néééé'' , mamka mě zatáhla a pevně chytla a držela u sebe. Přišel k nám. Upřeně mi koukal do očí. Najednou se mu podlomili kolena a upadl na podlahu řekl ''zabiju vás, všechny vás zabiju''. Mamka opatrně vstala, odešla slyšela jsme jen zavrzání staré podlahy a zaskřípání šuplíku. Rozklepaná, ve vytahaném a zakrváceném tričku se vracela zpět, v ruce držela zbraň, přišla k němu, podívala se na mě a řekla ''odejdi''. Nestihla jsem se zvednoutm nestihla jsem říct ani slovo , když se ozval výstřel. Zemřel mi před očima.

Mamka mě chytla za ruku, vzala za ostatními, když nás viděli vstali a šli nás obejmout. V objetí teď už necelé rodiny se ode dvěří ozvalo klučičím hlasem ''Michalko?''. Všichni se rozpustili a pustili mě. Otočila jsem se a spatřila něco neskutečnýho. Stál tam T. a držel za ruku mojí mladší sestru, měla na sobě jeho mikinu. Ona se rozběhla k mamce. Šla jsem za ním, začala jsem brečet ještě víc, objala ho, stále dokola jse mu děkovala. Řekla mi ''neděkuj, je mi to líto'' Stískl mě víc a zašeptal ''už neplakej, miluji tě''..

Tumblr_mbe0mksjog1qbes2ao1_500_large

Jsem si naprosto jistá, že nikdo z vás to nedočetl až do konce, ale opravdu to není nic příjemného, když se probudíte z tak živého snu a bloumáte nad tím jestli se to náhodou nestalo. Nestalo, ale přesto vám to zkazí celý den. Neskutečné bylo to, že když jsme se probudila, mamka byla v kuchyni a vařila oběd, najednou jsem slyšela jak křičí 'au au au au'.. Běžela jsem za ní, a ona měla po celé ruce krev (řízla se o nějakou plechovku). Mě se rozklepali hrozně ruce, ale s těží jsme jí pomohla stím něco udělat.. Už to nechci nikdy!

cry

24. may 2013 at 19:58 | michaeela |  DIARY
Říká se , že žádnej kluk nám nestojí za slzy , ale to je kec asi stojí , jinak by jsme kvůli nim nebrečeli.
Omlouvám se za lehčí nepřítomnost a neodepisování na vaše skvělé komentáře, za která vám hrozně moc děkuju zkusím ještě dneska odepsat. Rozhodně nejsem schopná napsat smysluplný článek, to je v téhle chvíli naprosto nemožný. Naleju do sebe trošku alkoholi, pustím si film a půjdu spát.

Large

Je snad naprosto nemožný jak se všechno dokáže během chvilky změnit. Obrátit doslova vzhůru nohama. Nevím kde jse, nevím na čem jsem. Vlastně si ani nejsem moc jistá proč neustále brečím. Všechno na mě padá, chci se zašít někam.. Nebudu na vás přenášet mojí ubrečenou náladu, ale napsat jsem vám musela. Snad mě na chvilku omluvíte. Budu se snažit co nejdříve něco napsat. Mám vás ráda.


Large


just friends ? no

21. may 2013 at 14:00 | michaeela |  NOW FROM THE HEART
Je možné dobré přátelství mezi holkou a klukem ? Sama za sebe si odpovím 'Ano' ale ze své vlastní zkušeností vím, že to prostě nejde. Respektivě, u mě to jednou vyšlo - přichodem střední školy se všechno přerušilo. A můj druhý dobrý kamarád.. Všechno je pryč.

Říká se, že kluci jsou lepší kamardi, protože nám víc poradí. Pravda. S žádnou kamarádkou jsem si tolik nepopovídala o skutečných věcech a o těch zrádných žívotních situacích a problémech, které mě tolik trápili. Mohla jsme se svěřit bez jakýchkoliv zábrat, důvěra u nás byla velká. A jeho opora, ta byla opravdu nejlepší.

Ovšem, na ty dny, keré jsme spolu strávili a ty všechny hlouposti, které jsme vyváděli, na to opravdu nezapomenu. Když jsme spolu utíkali před netopýrama kteých jsme se tolik báli. Jentak seděli na houpačkách a povídali si dlouho do večera. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového stane, ale stalo. Přišel den, kdy se odvážil mi říct co ke mě cítí. Byla to chyba, protože prostě k nejlepšímu kamarádovi citím jen kamarádskou lásku, a ublížit mu tím, že mu budu namlouvat jak ho miluju to by si opravdu nezasloužil, proto ani ted nedokážu říct na jaké straně je chyba, jestli u mě, že jsem ho odmítla, nebo u něj že mi tohle vůbec řekl.

Není důležité čí je to chyba, ale pro mě důležité je to, že to skončilo. Skončilo tak krásné přátelství, které nikdo neměl. Bohužel i přesto, že bydlíme jen o ulici od sebe, už spolu nejdeme ani ven, když se potkáme sotva padne jakýkoliv pozdrav, pohledy do země. Všechno hezký jednou končí, aby mohlo něco nového začít - vždycky skončí to nejlepší a to je na tom to smutný.

Large

motivation number two

18. may 2013 at 17:29 | michaeela |  MOTIVATION
Druhý článek s takzvanou motivací. Jsou to vždy jen moje názory, i při psaní toho všeho se nad vším vždy tak moc zamyslím a vidím vše jinak, dokonce i líp. Pokud máte zájem můžete si přečíst motivation number one . Podle vašich reakcí a po sléze i nějaké té pochvaly, myslím že to mělo celkem úspěch.

Large

Srdce nám velmi často rádo hovoří ústy. - Aneb, co na srdci to na jazyku. U mě to teda nefunguje, raději si to nechávám u sebe, a rozhodně nezářím nějakou upřímností. Ale je to někdy mnohem lepší, než mlčet. Je lepší vše říct narovinu, jak to citíme, jak to chceme, než aby jsme se tím vším trápili, jen proto, že se bojíme například zklamáni.

- Leťs dance revolution.

18. may 2013 at 12:24 | michaeela |  FILMY
Tenhle film jsem viděla už několikrát, a klidně na něj můžu koukat pořád dokola. Když jsem to viděla poprvé, totálně mě to dostalo. Když jsem to viděla po druhé, v každé v scéně jsem zase objevila něco nového a znovu a znovu. Nepřestalo mě to bavit, jako některé filmy. Naprosto nejlepší je poslední taneční scéna - tu uplně miluju.

Dostává mě jak je všechno nádherně promyšlené, úžasný taneční kroky. Prostě nádhera. Hrají tam i moc sympatický kluky, takže se je na co dívat. Pokud máte ráda filmy o tanci, rozhodně si to puste. LET'S DANCE REVOLUTION.

____________________________________________________________________________________________