NIGHTMARES

best friend

29. june 2013 at 22:01 | michaeela
Seděla jsem na lavičce uprostřed parku, v jedné ruce jsem držela dopis, který jsem našla ve své školní šatní skřínce, ve druhé ruce cigaretu. Hodiny utíkaly, stmívalo se a já stále seděla, začínala jsme mít strach ze tmy. Ochladilo se, ze své tašky jsem vytáhla svůj zelený svetr a oblékla si ho, z krabičky jsme vytáhla svou poslední cigaretu a zapálila. Otevřela jsem dopis a v šeru jsme se snažila přečíst několik řádků. Neznámemé písmo, věty nedávali smysl, písmenka byly kostrbaté. Některé slova se nedali rozluštit. Kdo to psal ? Stále mě to táhlo abych všechny ty řádky přeskočila a podívala se na druhou stranu kde byl podpis, ale ne. Musela jsem to dočíst celé. V tom spadla kapka na kus papíru a rozpila několik písmenek do černých fleků. Nepršelo, začala jsem plakat, začalo mi docházet od koho je tenhle dopis. Chybělo dočíst pár řádků ale ne, vzala jsem tašku, napůl dopis zmuchlala a začala utíkat k obrovskému baráku, kde přes týden bydlíme. Vyběhla jsem dlouhé schody nahoru, byli prázdné pokoje, nikdo nikde nebyl, na dvěřích od našeho pokoje visela naše společná fotka, chtěla jsem dveře otevřít ale byli zamčené, ozvalo se jen ''teď ještě ne'' rozklepala jsme se ''proč ne ? prosím pusť mě'' . Zamnou se objevilo pár mých kamarádek vzali mě a posadili na sedačku, drželi mě pevně a stále opakovali, že tam nesmím, ať na to zapomenu. Pořád jsem volala její jméno, plakala jsem, chtěla se dostat zté pasti několika rukou holek, ale nešlo to, ony věděli proč mě nepouštět. Cvakl zámek a ozvala se velká rána, v tom se moje past uplně povolila a já mohla jít. Dveře byli pootevřené, vstoupila jsem do vnitř a viděla něco, čemu mě nikdo nenechal zabránit. Ležela tam, na naší posteli, měla u sebe naší fotku v rámečku, který mi dala k narozenám, bylo na něm fixou napsáno 'FOREVER', všude byla krev..
Dopis, který jsem ani nedočetla, byl dopis narozloučenou.

Šlo o mojí nejlepší kamarádku.
Opravdu nesnáším svoje sny. Je to něco neskutěčnýho, tyhle žívý sny. Tenhle sen asi vznikl proto,že se svou nejlepší kamarádkou máme hodně problémů a náš vztah se pomalu a jistě ztrácí, obě se snažíme dělat všechno proto aby to tak nebylo ale bohužel. Sny mají mnohdy hodně společného s naším běžným životem..

Tornei-me insano | via Tumblr

nightmares family party

25. may 2013 at 17:39 | michaeela
____________________________________________________________________________________________

Byl pátek odpoledne, sbalili jsme si věci a odjeli na chatu, která stála uprostřed tmavého lesa, k chatě vedla jen zarostlá příjezdová cesta která končila u rozpadlých vrat do zahrady. Všude okolo nebylo vůbec nic, jen samé stromy. Na chatu jsme odjeli za účelem oslavit moje narozeniny a příchod malé sestřenice. Šlo pouze o menší rodinnou oslavu. S mamkou jsme připravovali talíře plné jídla a samých dobrých věcí. Odnášeli jsme to do vedlejší místnosti, kde všichni seděli a povídali o všem možném.

Kolem půlnoci začalo venku strašně pršet, byl obrovský vítr a začala bouřka. Někdo mě vzal za ruku a odtáhl ven do toho šíleného počasí i přesto, že pár minut předtím jsme křičela jak moc se bojím. Bála jsem se mnohem víc, když ten někdo mě táhl ven, odhodil mě k zarostlému křoví a řekl mi , že pokud se pohnu nepřežiju , netrvalo dlouho vrátil se i s mojí mladší sestrou , hodil jí vedle mě. Ve tmě jsem těžko rozpoznala kdo to je, tmavší vousy , vysoká postava , černá mikina , měl na hlavě kapuci. Rozsvítilo se světlo , sestra natáhla ruce a vyjekla ''tati''. Promočená jsem zvedla hlavu , uviděla jsem tvář měho otčíma.

Large

Proč to udělal ? Proč nás obě vytáhla ven a vyhrožoval smrtí ? Proč nás nechal na děšti jen v lehkém oblečení když ví jak moc jsme se obě báli každého blesku a hromu. Ovšem nikomu z rodiny nepřišlo divné že tam nejsme, nikdo nás nehledal. Stále jsme se drželi za ruce, ale strach nám nedovolil se zvednout a někam utéct. Obě jsme byli promrzlé a uplně mokré. Tiskli jsme se k sobě a snažili jsme se aspoň trošku zahřát, jenže to bylo naprosto nemožné. On pořád někam odcházel. Dlouho se nevracel, chtěla jsem zachránit aspoň svou sestru a řekla jí kam má utéct. Odhrnula si svoje blonďaté vlasy ze kterých jí kapala voda do obličeje a podívala se na mě svýma uplakanýma očima a rychle ze sebe vykoktala ''Míšo, bez tebe nemůžu utýct''. V tom se ozvala obrovská rána a v každém okně zhaslo světlo, věděli jsme že něco se stalo už i uvnitř. Sestra se zvedla , řekla jsem jen ''běž, přijdu pro tebe''. Otevřeli se hlavní dveře od chaty a on tam stál, v ruce měl obrovskou železnou tyč, vyslovil jen jméno mé sestry a rozběhl se po zahradě.

Vstala jsem a běžela do vnitř. Všichni byli v jedné místostni a plakali, jen mamku jsme nemohla najít, vešla jsem do místností podobné obývacímu pokoji. Uprostřed místnosti seděla mamka a celé tričko měla od krve. V ruce držela střepy, které pořád pěvně tiskla, obě ruce od krve. Obě jsme neskutečně plakali , na mou otázku ''co ti udělal?'' mi odpověděla jen ''nechoď ke mě blíž'' ale já jí neposlechla, šla jsme blíž a klekla si naproti ní. Obejmula mě ''kde je Hanička?'' chtěla jsem jí utěšit ale vlastně jsem vůbec nevěděla jestli se schovala tam kam jsme jí poslala, proto jsem řekla ''neboj mami, nic se jí nestane''. Bouchli dveře, z vedlejší místnosti se ozvalo ''néééé'' , mamka mě zatáhla a pevně chytla a držela u sebe. Přišel k nám. Upřeně mi koukal do očí. Najednou se mu podlomili kolena a upadl na podlahu řekl ''zabiju vás, všechny vás zabiju''. Mamka opatrně vstala, odešla slyšela jsme jen zavrzání staré podlahy a zaskřípání šuplíku. Rozklepaná, ve vytahaném a zakrváceném tričku se vracela zpět, v ruce držela zbraň, přišla k němu, podívala se na mě a řekla ''odejdi''. Nestihla jsem se zvednoutm nestihla jsem říct ani slovo , když se ozval výstřel. Zemřel mi před očima.

Mamka mě chytla za ruku, vzala za ostatními, když nás viděli vstali a šli nás obejmout. V objetí teď už necelé rodiny se ode dvěří ozvalo klučičím hlasem ''Michalko?''. Všichni se rozpustili a pustili mě. Otočila jsem se a spatřila něco neskutečnýho. Stál tam T. a držel za ruku mojí mladší sestru, měla na sobě jeho mikinu. Ona se rozběhla k mamce. Šla jsem za ním, začala jsem brečet ještě víc, objala ho, stále dokola jse mu děkovala. Řekla mi ''neděkuj, je mi to líto'' Stískl mě víc a zašeptal ''už neplakej, miluji tě''..

Tumblr_mbe0mksjog1qbes2ao1_500_large

Jsem si naprosto jistá, že nikdo z vás to nedočetl až do konce, ale opravdu to není nic příjemného, když se probudíte z tak živého snu a bloumáte nad tím jestli se to náhodou nestalo. Nestalo, ale přesto vám to zkazí celý den. Neskutečné bylo to, že když jsme se probudila, mamka byla v kuchyni a vařila oběd, najednou jsem slyšela jak křičí 'au au au au'.. Běžela jsem za ní, a ona měla po celé ruce krev (řízla se o nějakou plechovku). Mě se rozklepali hrozně ruce, ale s těží jsme jí pomohla stím něco udělat.. Už to nechci nikdy!

nightmares death

28. april 2013 at 19:59 | michaeela
Byl to zájezd. Zájezd pro pár škol z našeho kraje. Všude okolo byli vysoké domy s krásnými terasami a výhledem na úžasný park ve kterém jsme se všichni scházeli. Bylo nás tam hrozně moc, proto se dost často tvořili skupinky. V jedné skupinek jsem stála i já. Ale stále mi tam někdo chyběl. Vzala jsem telefon a zavolala své nejlepší kamarádce. 'Přijedeš?' 'Jsem blíž než si myslíš' odpověděla mi dost drsně a zavěsila. Po chvilce vybavování uprostřed parku se naše skupinka rozhodla, že se půjdeme podívat do města, ovšem já a ještě jedna slečna jsme neměli u sebe peněžky, proto jsme se sebrali a šli si pro ně do pokojů. V domě a všude na chodbách bylo pusté ticho, ve chvíli kdy jsem otevřela dveře do našeho pokoje projel mi mráz po zádech. Uslyšela jsem neskutečný křik o pomoc od slečny, která šla semnou. Ozývaly se jen samé rány a po pár vteřinách bylo opět to pusté ticho.

Znejistěla jsem, a zůstala jsem stát za dveřmi pokoje, bála jsem se jít se podívat co se to vlastně dělo. Vzala jsem peněžku ze svého nočního stolku a rychle jsem běžela pryč, když jsem se snažila zamknout dveře zasekl se mi klíč v zámku, nevěděla jsem co mám dělat, chtěla jsem utýct a nechat kliče v zámku ale vtom, byl někdo rychlejší, zacítila jsem jen průvan než jsem se stihla otočit, někdo mě chytl za cop, který jsem měla spletený ze svých dlouhých tmavých vlasů, bezcitně mě táhl po dlouhé chodbě a zatáhl do černé místnosti, kde mě zamkl a utekl. Sotva jsem popadala dech, když jsem vytáhla mobil z kapsy svých rozdrbaných kraťasů vytočila 158 mobil se zhasl, ukázala se mi jen fotka kterou jsem měla jako pozadí. Stále se ozývaly rány a křik o pomoc, hrozně jsem brečela ale neodvážila jsem ze sebe vydat ani hlásku. Bála jsem se.

Slyšela jsem jak cvaknul zámek, zkameněla jsem a čekala co se semnou bude dít, možná poslední minuta mého života, kdo ví. Ve dveřích se objevili mě moc dobře známé tváře mých přátel, všichni brečeli, ten dotyčný je strčil ke mě 'držte hubu všichni' zakřičel na nás a opět odešel. Rozrušeně jsme všichni začali vymýšlet jak by jsme se mohli dostat pryč, každý kdo znovu vytočil 158 nic se nedělo. Uběhla hodina, dvě, tři ve dveřích se obejvil někdo, koho jsem celý den postrádala, po pravé straně držela mého kamaráda Tomáše, na levé jednoho z neznámých kluků.

Začala jsem brečet mnohem víc když jsem si všimla co jí kouká z kapsy její bundy. 'Nedělej to, prosím' vypadlo ze mě. Všichni kolem ztuhly jako sochy a jen zírali co se bude dít. Přišla blíž ke mě, i snimi. S tím neznámým, celkem pohledným klukem švihla o zem, vytáhla zbraň kterou měla v kapse a postřelila ho do zad, 'ne ne ne ne ne ne' opakovala jsem ubrečeně stále do kola, ona stále zírala na mě a hrnuly se jí slzy do očí, při pohledu na ní a na rozklepaného Tomáše jsem nemohla ani dýchat, chtěla jsem se zvednout a jít za nimi, obejmout je, v tu chvíli mi nedošlo v jaké jsme situaci. 'Běž..' zhluboka se nadechla 'Běž zpátky a sedni si' zakřičela na mě.

Nikdo kolem nebyl schopný pomoct, všichni se zdrželi za ruce.. 'Ty, já nebo on' mířila zbraní do prázdna. 'Já' vypadlo ze mě. Všichni zařvali ne, vtom se ozval výstřel do prázdna, který prostřelil zeď té zvláštní místnosti ve které jsme byli uvěznění. Znovu jsem chtěla jít za ní, ozval se druhý výstřel. 'Za tohle si můžeš sama' řekla, zatáhla Tomáše za jeho modrý svetr který se rázem roztrhl a střelila, zahodila zbraň, mlčky se podívala na mě a utekla, vtom jsem jen uslyšela zvuk sirén a dupot bandy lidí, přišlo plno policistů a záchranářů..

Bylo 9:23 když jsem z téhle hrůzi probudila, ráno jsme seděla na posteli a chvíli přemýšlela jestli to byl vážně jen sen, bylo to tak živý. Ten pocit po probuzení, nedá se ani popsat jak mi bylo hrozně.


 
 

Advertisement