NOW FROM THE HEART

My fear.

8. july 2013 at 21:53 | Michaeela.
Untitled

Každý se něčeho bojí. Jen já jsem vyjímka. Já se bojím totiž snad uplně všeho. V každé chvíli , na kterou nejsem zvyklá povím 'já se bojím'. Někdo se mým strachem bojí, jelikož věřím každé strašidelné historce, která se vztahuje na místo kde právě jsme i když vím, že v reálném životě je to naprosto nemožná věc. Tak se můžete také zasmát.

I miss you so much.

6. july 2013 at 19:57 | Michaeela.

Pro inspiraci na tento článek jsem nemusela chodit vůbec daleko. Přemýšlím nad tím každý den. Stále si pokládám nové otázky a stále nemůžu nalézt ani jednu odpověď se kterou bych se spokojila.
_

Každý ví, jaké to je být zamilovaný.

5. july 2013 at 19:29 | Michaeela.
Když jsem ho viděla poprvé stál v hloučku něolika kluků. Byl to pro mě obyčejnej kluk, kterého občas potkám na nádraží. Ve chvílích kdy jsem na něj koukala mě nikdy nenapadlo, že sním budu trávit čas, že sním půjdu za školu. Nenapadlo by mě, že se do něj tak šíleně moc zamiluju a že to bude takové jaké to je dnes.


Včerejšek jsem strávila sním. Překonala jsem svou obrovskou nervozitu ze které se mi podlamovali nohy a nic jsem neudržela v ruce, ale jela jsem za ním. Byla jsem rozklepaná, bylo to šílený ale zároveň tak úžasný. Když jsem ho viděla, už jen ty jeho oči , jak se na mě podíval všechna nervozita ze mě opadla, a byla jsem to zase já.

Bylo to hezký. Ale zároveň mnohem hezčí než ty dny před tím.
Věřte mi, že myslím vážně to když píšu, že tohle je první kluk u kterýho necítím žádnou přetvářku, chová se předemnou tak jako před ostatníma a to mě těší, že si na nic nehraje. Když to vím, chovám se stejně. I když jsem sebevíc nervozní tak jsem sama sebou. Spolu se pořád něčemu smějem, a stále si máme co říct. To se mi ještě nestalo.

♥ | via Facebook

Když mě poprvé políbil, hlavou mi proběhla jedna jediná myšlenka. Vlastně to ani nejde popsat. Byla jsem prostě šťastná. A jsem šťastná. ♥

I hate this shit.

3. july 2013 at 21:19 | Michaeela.
Tenhle článek vzniká na základě jedné z mých horších vzpomínek. V ten moment, když se mi tohle objevilo před očima proběhlo mi hlavou statisíce myšlenek, zkameněla jsem a chtěla ze sebe udělat naprosto něco co nejsem. Udělat ze sebe silného člověka, a postavit si do cesty někomu kdo narozdíl ode mě silný byl ale v úplně jiném smyslu.
Pokud nechcete číst to nemusíte.Ale ráda bych se dozvěděla i vaše názory.

grunge girls | Tumblr

Byly jsme s kamarádkou na cestě na naší oblíbenou lavičku, ze které jsme měli krásný výhled na kluky do skateparku, trávili jsme tam každý den a tak jsme se tam vydali i tehdy. Za námi šly tři postavy, dvě ženy a nějaký chlapec mohlo mu být tak kolem dvaceti, byl celkem pohledný a urostlý.

Byli jsme zrovna na kraji náměstí, před námi stála telefoní budka, a v ní byla žena s mužem. Když jsme viděli co se tam děje, obě jsme ztuhly. Chtěla jsem začít zbaběle utíkat, kamarádka mě zastavila. A dál jsme jen přihlíželi tomu neštěstí. Muž zté trojce co šla za námi se rozeběhel k telefoní budce, jedna z těch žen běžela za ním a zastavila ho 'je to jejich věc, neplet se do toho'.

Všichni jsme tam jen stáli a dívali se, nikdo z nás nebyl schopný té bezbrané ženě. Normálně se nechala zbít od nějakého chlápka. Držel jí ze zadu za vlasy a hlavou jí vrážel do toho telefonu, dával jí pěstí, a ubližoval jiným způsobem, Ozývalo se jen pár vykříků a nádávek, vyčítky padaly skrze peníze. Takže o co jiného by mohlo jít.

(2) rosy blog | Tumblr

V tom jsme si všimla chlápka malé postavy, oblečen celý v černém s modrou basebollkou na hlavě, stál v podchodu a příhlížel jako my ostatní. Najednou zakřičel 'poldové, zdrhej'. Chlap vyběhl z té telefoní budky opravdu šílenou rychlostí. Ze spodu přijíždělo policejní auto. Jen projeli okolo a nic se nedělo. Žena si upravila vlasy, sepnula si je do skřipce , narovnala si svoje zelení šaty a šla. Ve chvíli kdy procházela kolem nás řekla uplakaně 'zapomente na to'.

Birdie | via Tumblr

Nikdy jsme se necítila hůř, než když jsme tam jen zkameněl stála, jako spousta dalších lidí, a nepomohli jsme. Jsme sobci ? Asi ano.Nechali jsme ho dál ubližovat. Ale byl opravdu rozzuřený, a podle toho co předváděl byl pod vlivem omamných látek. Je vyhlášen jako největší feťák v tom městě. Takže strach z něj bránil poskutí nějaké pomoci.

Nenávidím násilí. A hlavně nesnáším, když dokáže muž uhodit ženu. Je to neskutečné ubožáctví.

Fishy | via Tumblr

How about you feeling? What do you think? Do you remember ever? Or have you forgotten? You hate me? Answer me please.

2. july 2013 at 21:19 | Michaeela.
Nejdříve Vám všem zase patří moje obrovské díky, za vaší přízeň. Za to, že můj blog navštěvujete stále a za vaše úžasné komentáře. Opravdu Všem moc děkuju.

redhair | via Tumblr

Není to první, podle mě ani poslední článek, který píšu o tom takzvaném 'princi bez koně, na černém kole'. Na otázku, kterou pokládám sama sobě, proč mě to o něm nutí stále psát jsem stále nenašla odpověď. Marně hledám důvod proč,kde se dá ale bohužel. Myšlenky na něj, o něm, o nás, o nich mě provází každým dnem a to jsem si myslela, že už je to uzavřená kapitola.

Co oči nevidí to srdce nebolí ? Hloupost. Je to jen lež, která se snaží potlačit můj pocit. Pocit, ani nevím čeho. Stále si namlouvám jak pro mě nic neznamená, že je to pro mě naprostá nula. Ovšem je pro mě nula, zklamal mě, dokázal o mě říkat jen ty špatné věci, a zklamal mě po druhé.

amei

Všichni ví jaký je, jak se chová mězi kamaráda. Někdy bych chtěla být mouchou, vletět mu do pokoje, koukat na něj co zrovna dělá. Dokázat mu číst myšlenky, abych viděla na co zrovna myslí, co se mu honí hlavou když na něj hodím můj ironický pohled (jseš mi ukradenej).

Jsem šťastná i bez něj. Víc než kdy jindy. Potkalo mě jiné štěstí, větší než byl on. Ale proč o něm stále přemýšlím, proč stále myslím na to co dělá ? Vždyť mě přece nezajíma. Lež, další lež kterou si snažím vnutit.

niza | Tumblr

Připravil mě o hodně dobrou kamarádka. Vím jak jí je. Je štastná, zamilovaná. A vím jak se cítí v jeho objetí. Upřímně moc jim to přeju (tohle už není lež), oni to vědí. Ale ztratit jí kvůli němu. Proč. Rána pod pás, a evidentně jeden velký naschvál, který se opravdu povedl. Klobouk dolů hochu.

FOLLOW ME FOR MORE

Už chci nadobro zapomenout. Ale nejde to. Rok a půl a stále ovládá moje myšlenky. Má kus mého srdce, bohužel.
Nějaký lek na to jak účinně a navždycky už zapomenout ?

Jen jsem se opět potřebovala vypsat. Aby jste to pochopili, kluk se kterým jsme chodila začal chodit s mojí hodně dobrou kamaráka, která o mě ví první poslední a díky tomu už spolu nemluvíme. Vtipné.
_

this is not life

13. june 2013 at 21:17 | michaeela
Tumblr

Ležela jsem v posteli, byla jsem v pokoji sama, přemýšlela jsem nad vším možným, když v tom jako by mi přeplo. Skočilo tam jméno pana kdysy úžasného. Vzpomínala jsem na naše propsané noci. Na příběhy, které jsme si vyprávěli. Byla jsem tak unavená. Zanedlouho jsem usnula. Druhý den večer, vzpoměla jsem si znovu. No tohle. Otevřela jsem facebooku a brouzdala ve starých zprávách až jsme konečně došla k roku 2011 a našla jsem jeho facebookové jméno. Váhala jsem zda to můžu vůbec otevřít. Otevřela jsem, stále se mi ukazovalo jestli chci zobrazit dalších několik tisíc zpráv, samozdřejmě že jsem chtěla. Došla jsem k prvnímu dni kdy jsme si napsali, něco mi říkalo ať to okamžitě zavřu, ale zvědavost mě nenechala, projížděla jsem starou konverzaci pana X , nemožné. Popravdě uplně se mi vypařilo z hlavy, že mi někdy něco takového napsal. Četla jsem stále a stále, došla jsem k větě, která mě uplně odrovnala. Stále dokola mi opakoval miluji tě, miluji tě, miluji tě.. Proč mě sakra miluješ ? Proč zrovna mě. Byla jsem tak hloupá a každé písmenko jsem mu hltala do poslední čárky. Tolik jsme si toho spolu naplánovali. Bylo samozdřejmé, že to jsou jen samé plány na oko a nikdy se z toho nic neuskuteční, oba jsme tomu tolik věřili, že by to někdy mohlo vyjít, bohužel. Ale láska přes facebook je přece největší hloupost na světě, on nemiloval mě, on miloval jen to jak píšu, on miloval jen moje fotky. Neznal mě.

Teď má dokonalý vztah s o hodně mladší slečnou ale na věku rozhodně nezáleží, je šťastnej ve skutečném životě a né jen ve facebookovém okénku. Upřímně tenhle kluk musí být jedno velké štěstí, má úctu ke své slečně a je to jeden z mála kluků, kteří dají svoje citi najevo.

Princové z facebooku, to opravdu už není můj šálek kávy, i když dříve to tak asi bylo. Facebook změnil svět, změnil lidi.

Indie Birdy ▲ | via Tumblr

Princ bez bíleho koně na černém kole.

10. june 2013 at 17:34 | michaeela
Než začnu vůbec něco psát, chtěla bych vám opět a znovu hrozně moc poděkovat, za vaší věrnost. Za to, že navštěvujete můj blog a že vůbec čtete moje články. Každý váš komentář mě neuvěřitelně moc potěší. Jste vážně úžasný. Jsem vám vděčná. ♥
___________________________________________________________

Vždycky jsem věřila, že někde na mě čeká princ na bílém koni. Klidně i bez toho koně. Před rokem mi jeden z mých vysněných princů 'zlomil' srdce. Jistě , že mi nic nezlomil. Ale pocity ve mě dokázal nalámat na takové kousky, že to moc bolelo. Moc mě bolel první rozhovor sním, jak stál s rukama v kapsách od modré mikiny. Stál na místě ani se nehnul a upřemně se na mě díval a poslouchal můj rozklepaný hlas. Ovšem já jsem se mu nedokázala nervozitou podívat ani do očí. Dívala jsem se do země, hýbala celý tělem jak nejvíc to šlo, máchala rukama při každém slově, kdyby jsme tam stáli o deset minut déle vykupu nohama do země pořádnou jámu. Když z něj padali ty slova, která mě tak hřála u srdce. Pokládal mi tak záludné otázky, před každou mou odpovědí jsem se dlouho rozmýšlela, abych neco nezvorala. Byl tak pozorný. Jeho slova 'vím, že to tak nevypadá ale jsem nervoznější víc než si myslíš i když to na mě nejde tolik vidět jako na tobě'. Všiml si toho, ano mou nervozitu by poznal i slepý.

První rozhovor jsme měli za sebou, společně jsme odešli mezi partu. Přišli další dny , které jsme strávili spolu. Nenahraditelný dny. Říká se, že všechno jednou končí proto aby mohlo něco nového začít.

Nebyl mým prvním klukem, byl mou první opravdovou láskou. Cítila jem opravdové city. Když teď po roce slyším jen jeho jméno, proběhne mi mráz po zádech. Ale proč ? Když ho vidím, chtěla bych za ním jít a začít si sním povídat jako kdysi. Ale proč ? Když se na mě podívá z červenám. Tak sakra proč ? Proč bych to chtěla vrátit ? Proč když jdu na místa kde jsme byli spolu, všechno se mi přehraje znovu, jakoby to bylo jen včera. Proč ? Zklamal mě. Podvedl mě. Lhal mi. Ale v jeho objetí jsme se cítila tak bezpečně, když mě držel za ruku a nenechal mě nikam odejít. Už vím proč, protože prostě první opravdová láska. Změnil mě, naučil mě dost věcí. Ukázal mi co ano a co ne, postavil mě na jinou cestu a nechal mě jít a vlastně mu patří velké díky.

Dost často vzpomínám, ale nejde zapomenout na někoho kdo část mého srdce vlastní ještě teď.


Je naprostá pravda když se říká, že všechno zlý je pro něco dobrý. :)

Large

Large

If someone confides secrets, it means more than you think.

8. june 2013 at 20:17 | michaeela

KDYŽ NĚKDO SVĚŘÍ TAJEMSTVÍ, ZNAMENÁ TO..

Znamená to, že v nás má důvěru. Chce, aby jsme stejné pociti sdíleli sní/m, chce aby jsme věděli jak se cítí. Chce nám dát důvod proč pláče, proč se usmívá.

''Něco ti povím, ale nikomu to neříkej'' Tak moc ohraná věta, kterou používá naprosto každý, je to věta ze strachu, z nejistoty a z našeho pošpiněného svědomí, kdyby jsme věděli, že to opravdu můžeme a chceme povědět někomu jinému, nepotřebujeme se ujišťovat jestli se to nedozví někdo další.
''Přísahám, že to nikomu neřekne'' Tak moc ohraná odpověd. Mnoho lidí tato slova využívá k tomu, aby se dozvěděli něco nového, a obětními beránky jsou ti, které něco trápí a potřebují se svěřit, říct jak jim právě je a co se děje. Nedůvěřivému člověku je naprosto jedno komu se svěří, ale hlavně, že to ze sebe dostane, že se mu uleví.

Vyzrazení velkého tajemství se stává peklem. Peklo se mnohy stupňuje až k poškození psychyce. [ Zažila jsem ve svém okolí něco takového, a věřte, když říkám, že mnohdy jsou do toho zatažení lidé kteří neví vůbec nic, není to nic příjemného ]

Osobně se jentak nesvěřuju, už několikrát se to otočila proti mě , když jsme se někde chtěla s něčím pochlubit, proto raději své problémy nechávám uvnitř sebe, nebo v tom lepším případě vše ví moje nejlepší kamarádka, která je jako moje druhé já.

Nikdy bych nevyzdradila něčí tajemství jentak. Když už se mi někdo svěří tak vím proč, věřím mi a vidí ve mě oporu. Poroto nikdy nemám za potřebí tomu dotyčnému podrážet nohy.

Myslím, že když už někdo něco o někom ví, měl by si nejdříve pořádně rozmyslet jestli je dobré to posílat dál, mnohdy je to tak ''kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá''.

Large

because you are perfect to me

7. june 2013 at 16:34 | michaeela

Přála bych si vzít Tě za ruku a jít s Tebou, kamkoliv. Odešla bych s Tebou až na konec světa jen abych s tebou mohla zůstat navždy. Přála bych si poslouchat jak buší Tvé srdce. Cítit Tvou vůni. Přála bych Ti dlouze koukat do Tvých naprosto dokolaných očích, ve kterých se ztrácím už jen když se náhodou srazíme pohledama. Přála bych si prožít s Tebou neskutečně mnoho věcí, tolik věcí které spolu děláme v každém mém snu, ze kterého se musím každé ráno probudit. Zabíjí mě myšlenky, které mi říkají, že se tohle nikdy nestane. Stále budeme stát kousek od sebe a nenápadně po sobě pokukovat jen aby nás nikdo neviděl. Nepovídat si, jen si psát aby nás někdo neslyšel. Jen říkat to nicneznamenající ahoj, a pokračovat v cestě. Vídat se jen jednou za týden na půl hodiny, protože dálka nám nedovolí víc.

Vy víte jaká je zamilovanost. Krásná a zároveň tak zákeřná. ''To, že je to ten pravý poznáte, je to jiné než s ostatními kluky, cítite něco jiného'' řekla moje kamarádka. Šíleně jí závidím vztah s jejím přítelem. I přesto, že je to všechno tak moc složitý a ke mě se jentak nedostane to co chci.

STÁLE DOUFÁM, STÁLE VĚŘÍM, ŽE SNAD JEDNOU..


Large

i love my grandma forever

29. may 2013 at 0:08 | michaeela
V předchozím článku jsem psala, že to bude úleva se ztoho vypsat. Ještě jsem nenapsala ani řádek a už se mi klepou ruce a buší mi srdce o něco víc než obvykle. Zvládnu to.

Byl to březen 2012, když jsem se dozvěděla, že není něco v pořádku. Proč to v tu chvíli nebral nikdo vážně ? Proč nikdo neposkytl nějakou pomoc ? Chyba nás všech ? Já už byla naprosto bezmocná. Nikdo nepomyslel na nic tak strašného. V životě by mě nenapadlo, že se to stane tak brzy. 25.5.2012 Mi zazvonil mobil - Táta. Pokládal mi otázky typu jaké plány mám na víkend a podobně. Dlouho jsem se neorzmýšlela a řekla jsme ano, pojedu stebou. Táta, já a mladší sestra jsem jeli jako jsme to měli dost často ve zvyku, na normální návštěvu k babičce a k dědovi do Prahy. Když jsem spatřila babičku mezi dvěřmi myslel jsem, že mi někdo vzak babičku a dal mi místo ní jinou paní. Byla to ona, malinká hubená a tolik jiná. Jak se mohla během pár měsíců tak změnit ?

Její slova při loučení mě neskutečně rozhodili, ''jsem hrozně ráda, že jsem vás mohla vidět''. Prosim ? Tohle nikdy neřekla. Proč tak najednou. Samoždrejmě její slova jsem opětovala. A odjeli jsme domů. Celou cestu jsem neměla nic jiného před očima, než to jak se změnila. Jak byla naprosto bez energie a prostě to nebyla ona.

Úterý - 29.5.2012 Den mých šestnáctých narozenin. Celý den jsme nebyli ve škole a už od rána jsme zapíjeli moje narozeniny, už v dopoledních hodinách jsem byla ráda, že vím jak se jmenuju. Bylo to hrozně fajn. Po doplazení se na intr mě čekalo překvapení, všude svíčky, balonky a moje milované kamarádky. Šli jsme oslavovat dál. Byka jsem opilá prostě celý den. Pořád mi někdo volal, chodili smsky s přáním k narozenám, jen jedna mi stále chyběla. Zapoměla na mě ? To se nikdy nestalo, vždycky byla první, která mi přála. Bylo kolem desáté večer když se auto mých rodičů objevilo před intrem, přijeli si pro mě protože zjistili, že jsem byla za školou ? Nebo proto že jsem pila ? Když jsem jim otevřela dveře, usmála jsem se, ale oni se nesmáli, jen řekli 'překvapení, všechno nejlepší'. Nebylo jim ani rozumět jak měli rozklepaný hlas. 'Přijeli jsme ti něco říct' Hrozně jsem se bála, ale tohle by mě nenapadlo. Když mamka vyslovila 'babička...' Bylo mi jasné co se stalo. Sedla jsem si na studené schody a nemohla přestat brečet, oznámili mi, že pojedu snimi domů. S těží jsem si sbalila. Dostala silné objetí od kamarádek a jela jsem domů. Stále jsem brečela. V autě jsem myslela jen na to, že chci aby se mi něco stalo, chtěla jsem za ní..

Přišel den rozloučení. Bylo to neskutečný, o tom se nedá ani psát. Ani na to nechci myslet, brečím ještě víc. Nikdy nezapomenu na tak významnou osobu jako byla moje babička. Byla to neskutečná ženská.

Babičku mi vzala rakovina. Rakovina, kterou nebylo možné dostat pryč, bylo to naprosto bez šance. A ona se už léčit nechtěla. Věřím vtom, že je tu stále semnou. ...

Omlouvám se, dál už prostě nic nenapíšu. I když bych hrozně chtěla. Je to neskutečně těžké o tom psát a nevybavovat si ty chvilky sní a to všechno. Jsem vděčná bohu za to, že zrovna já jsem mohla mít tak úžasnou babičku.
Dneska je to přesně rok. Mám narozeniny, a vím že tenhle den bude ten nejtěžší.
Chápu ty, kteří tohle nebudou chtít číst. :)

Sunset__by_sanakoizumi-d5s0p66_large
Large

just friends ? no

21. may 2013 at 14:00 | michaeela
Je možné dobré přátelství mezi holkou a klukem ? Sama za sebe si odpovím 'Ano' ale ze své vlastní zkušeností vím, že to prostě nejde. Respektivě, u mě to jednou vyšlo - přichodem střední školy se všechno přerušilo. A můj druhý dobrý kamarád.. Všechno je pryč.

Říká se, že kluci jsou lepší kamardi, protože nám víc poradí. Pravda. S žádnou kamarádkou jsem si tolik nepopovídala o skutečných věcech a o těch zrádných žívotních situacích a problémech, které mě tolik trápili. Mohla jsme se svěřit bez jakýchkoliv zábrat, důvěra u nás byla velká. A jeho opora, ta byla opravdu nejlepší.

Ovšem, na ty dny, keré jsme spolu strávili a ty všechny hlouposti, které jsme vyváděli, na to opravdu nezapomenu. Když jsme spolu utíkali před netopýrama kteých jsme se tolik báli. Jentak seděli na houpačkách a povídali si dlouho do večera. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového stane, ale stalo. Přišel den, kdy se odvážil mi říct co ke mě cítí. Byla to chyba, protože prostě k nejlepšímu kamarádovi citím jen kamarádskou lásku, a ublížit mu tím, že mu budu namlouvat jak ho miluju to by si opravdu nezasloužil, proto ani ted nedokážu říct na jaké straně je chyba, jestli u mě, že jsem ho odmítla, nebo u něj že mi tohle vůbec řekl.

Není důležité čí je to chyba, ale pro mě důležité je to, že to skončilo. Skončilo tak krásné přátelství, které nikdo neměl. Bohužel i přesto, že bydlíme jen o ulici od sebe, už spolu nejdeme ani ven, když se potkáme sotva padne jakýkoliv pozdrav, pohledy do země. Všechno hezký jednou končí, aby mohlo něco nového začít - vždycky skončí to nejlepší a to je na tom to smutný.

Large

lie everywhere I look

16. may 2013 at 17:50 | michaeela
Někteří lidé mají natolik nudný život a neprožívají to co by chtěli, proto si své zážitky vymýšlejí. Ve své velké blízkosti mám osobu, která taková je. Ona žije v jiném světě než my 'normální' lidí. Myslím, že dosta často se cítí jinak než my. Má rozdílné přemýšlení. I když je tak přiblížně o 30 let starší jako my - její studentky stále věří všemu co řekne. Ona sama věří každému příběhu a každé hlouposti, kterou nám poví. Vtipný je když si povídáme mezi sebou a ona se knám tak neslušně vetře a vypráví nám, že to jsme zažili my zažila ona tak třicetkrát za život, ona měla každou nemoc která existuje i která neexistuje.

TOTO JE PODLE SKUTEČNÉ UDÁLOSTI -

Pán mě hada na vodítku, a druhý pán měl svého psa, potkali se v kaflandu (kam přece zvířata nesmí) a had tam toho psa snědl. Měla otevřenou pračku, kde měla připravené prádlo na vyprání, skočilo jí do vnitř kotě, kterého si nevšimla a pračku normálně zapla, po vyprání otevřela pračku a kotě vyskočilo naprosto v pořádku a ještě uplně suché. Slyší i přes půl metru tlustou zeď, ale když stojí někdo vedle ní moc neslyší. Má tolik opravované zuby, že přez ně umí naladit rádio. Do svých 30 let byla uplně zdravá ale v 18 měla vážnou rakovinu kůže. Má alergii na oříšky ale moc ráda jí arašídový sýr. Nejí sladké, ale na posezení klidně sní celou tabulku čokolády. Když je naštvaná z modrých očí se jí stanou naprosto šedivé. O velikonocích skolabovala, nic si nepmatuje jen to že se probudila v nemocnici na kapačkách a byla tam dva, ale druhý den po velikonocích nás učila...

____________________________________________________________________________________________

Vím, že někomu to může přijít naprosto normální, ale jí už se nedá věřit ani pozdrav. Kdyby jste sní trávili 4 dny v týdnu celý den, myslím, že by se slabší povahy zbláznili, to my už celkem taky, ale nezbývá nám nic jiného než sní vydržet. Je nám už jen pro smích.

Nesnáším lež, a hlavně když někdo lže do očí i přesto že už vím že to tak není. Lež je pro mě ten největší podraz co existuje, takový to 'tahání za nos' :)


Large

bad feeling, i'm not happy

9. may 2013 at 14:01 | michaeela
Každým dnem se snažím víc doufám a víc věřit, že jednoho dne budu moct opravdu s klidným srdcem každému povědět jak jsem šťastná. Jak jsem ráda, že jsem mezi lidmi, kteří mají rádi mě a které mám ráda já. Zatím si to dovolit nemůžu, nemůžu si dovolit říkat něco takového, když ani vlastně nevím co to znamená. Jen to chvilkové štěstí, když jsem konečně promluvila s T, kdy konečně jsem byli aspoň chvilku spolu, je tak skvělej. Doufám, že to nebylo poprvé a naposled, snad to bude mít pokračování..

Nechci zahodit jentak rok přátelství, nejhezčí rok s tak skvělou osobou jako je ona - nejlepší kamarádka. Měla jsem nejlepších kamarádek před ní víc, nejmenovanými důvody to skončilo, ale poznala jsem jí a změnil se mi život. Všechno se tak vyjasnilo. Pořád je pro mě tou nejlepší a navždycky bude, tohle se zapomenout jentak nedá, to ona mě sebrala z uplného dna a vytáhla mě nahoru, kde mi vykouzlila úsměv na tváři a já mohla pokračovat trošku jinak. U mě platilo - šťastná nejlepší kamarádka, šťastná já - Ona je teď šťastná a já z jednoho prostého důvodu ne. Naše nekonečné hádky. Tak moc mě to bolí a mrzí mě to, už se ztoho nedokážem nadobro vymotat. Nenechám si jí vzít.

KDYŽ SE UŽ KONEČNĚ ZAČNE DAŘIT, MUSÍ SE NĚCO POSRAT, TO BY PŘECE NEBYLO ONO

Large

forget goodbye

3. may 2013 at 21:09 | michaeela
Large

Málo který člověk má natolik dobré srdce a málo kterého člověka se dá označit za takzvanou dobrou duši. A málo který člověk s dobrým srdcem, zůstaně navždycky. Nezůstane ani kdyby chtěl. Držíš ho za ruku ale stejně ho musíš pustit. Stojíš a koukáš jak odcházíš, stále se otáčí a nesměle se na tebe usmívá. Chceš být stále sním. Ale nejde to, nic netrvá věčně i krásné pohádky vždycky zkončí. Málo, který člověk odolá zaslepení láskou, neodala jsme a neudržela jsme se nohama na zemi. Byl to příběh dvou lidí z úplně jiných koutů, jiný kout země, jiný kout zájmů. Tři měsíce nošení těch úžasných růžových brýlí, které tolik dobarvovali tu černobílou skutečnost. Byl zvláštní pocit mít vedle sebe někoho kdo mi rozumí, kdo mě obejmoul když jsem měla radost, kdo mě obejmul když se mi chtělo plakat, kdo mě obejmul jentak z lásky.

Tumblr_mhuv2hbisa1rdvy91o1_500_large

Byla to vlastně pohádka, která se postupně převrátila v dramatický horor. Díky bohu, že se včas se zatáhla opona a mě spadli růžové brýle. Člověk co měl tak dobré srdce, s tak upřímným objetím a s rozumným pohledem na život a náš vztah se pro mě proměnil v noční můru. Byl důvodem pro můj úsměv a náhle se změnil v důvod pro tolik uplakaných nocí.

Ukazál mi něco čemu se mám vyhnout a to lidem jako byl on. Díky němu jsem byla postavena do pozice - ta třetí, i když jsem bývala tou jedinou. Otočit se k němu zády a mlčet bylo nejlepší potrestání pro něj, nechat ho mluvit, pořádně naslouchat ale neodpovídat, následně jen odejít, neprojevovat smutek ale ukázat nějakou hrdost k sobě samé a postavit někomu tak poníženému sám sebou a vlastně i okolím.

Díky bohu vše skončilo, vzpomínám s úsměvěm občas i se szlou v oku, ale on mi nestojí za další zbytečný pláč. Zazdila jsem jeho jméno na kousku papírku do té nejtlustší zdi, nejradši bych tam zazdila i jeho. Chvíle kdy jdem okolo sebe jako dva cizí lídé a já nedýchám dost bolí, ale je to jen vteřinová bolest která hned před a já si pokračuju s úsměvem dál v cestě. Když vydím ty jeho tak hluboce tmavě hnedé oči, které se na mě vždycky dívali, behá mi mráz po zádech.

Moje srdce bylo jen jeho,a po roce ještě pořád část vlastní. Tímto článkem jsem oficiálně uzavřela jakýsi kruh M + M + ?. Konec toho nekonečného vzpomínání a toho divného pocitu když se mi objevil ve snech. ZAPOMENOUT a jít dál s lepším člověkem po svém boku.

Large

love is love

2. may 2013 at 15:30 | michaeela
____________________________________________________________

Large

Květen, měsíc lásky. Aspoň se to tak říká že. O nás, kteří jsme se narodili v tomto měsící se říká, že jsme děti lásky z lásky. Možná je to pravda možná ne. Rok po mém narození se moji rodiče rozvedli, nevím jestli to byla zase tak velká láska. Přišel nový měsíc a ke mě přišlo něco nového. Něco nového ale přitom tak moc známého. Ani nevím jestli mám plakat štěstím nebo.. Nebudu plakat vůbec.

Přišel ten tolik známý pocit, který ve mě vyvolává ty divné stavy. Sice divné ale zároveň tak krásné. Když si jentak broukám, začnu z ničeho nic tancovat , usmívám se , když se přistihnu že jentak sedím a koukám někam do neznáma a pořád se usmívám. Můžu o sobě říct, že jsem mimo. Mimo realitu, a lítám tak pět tisíc metrů nad zemí.

Když si uvědomím, že už ho neberu jentak, že už je pro mě něco víc je to spíš bezmoc než radost. Vím, že tohle se stát nemělo, protože to co cítím já nikdy nebude opětované. Nebo sand ano ? Ano.

Nikdy bych neřekla, že se mi splní něco co jsem si přála jen pár dní, něco kvůli čemu jsem si probrečela dvě noci, doufala a věřila. Možná už přišel ten čas kdy se štěstí dostalo i na mě , a mě se konečně začne dařit. Možná je to jen chvilková záležitost a chvilkovej krásnej pocit - zkrat dvou lidí. Dvou srdcí. Nebo to tak má být. Nejsem ta, která umí hned dát najevo to co cítí, říct to někomu koho bych nemohla mít ani ve svém nejkrásnějším snu, a to je mou chybou. On mě předběhl, byl rychlejší a řekl to první. V té chvíli jsem nemohla dýchat, srdce mi bušilo neskutečným způsobem a nevěděla jsem co mám dělat. Chtěla jsem se rychle probudit z toho snu, ale nebyl to sen, byla to skutečnost, kdy konečně přišlo něco hezkýho. A díky bohu za to.

Large

Ano, řekněmě, že jsem se trošku, trošku víc zamilovala. Nejsme spolu, ale ještě pořád doufám a věřím, že to tak dříve nebo později bude. LÁSKA JE DAR, KTERÝ BY JSME MĚLI DAROVAT KAŽDÝ DEN, KAŽDOU MINUTU.. POŘÁD.

Large
Tumblr_lnafueaiq01qzrkblo1_500_large
Tumblr_lgusyk00fx1qdw9tbo1_500_large
Tumblr_lus1jvrzoh1qzgt9no1_500_large
Tumblr_mh6s45atmw1qmdjeto1_500_large
Tumblr_m26ia3waow1roj9ioo1_500_large

____________________________________________________________

life is change, but how that

27. april 2013 at 19:19 | michaeela
Ostříhat, obarvit si vlasy, místo brýlí dát kontaktní čočky, změnit styl oblíkání, místo tenisek nosit boty na podpatku, místo odrbaných jean nosit elegantní sukni nebo šaty. Na svém zevnějšku můžeme zmenit cokoliv, třeba i umělý zadek nebo prsa. To je životní změna, dost veliká, a ve spolenosti dost přijatelnější. Když ze sebe někdo udělá lepšího - hezčího člověka, protože chce dokázat něco sobě i světu a chce se cítit líp ? Otázka na kterou umí odpovědět jen jedinci, kteří takovou změnou prošli.

Méně přijatelná změna je, změna chování, povahy a například vyjadřování. Když jsme pro někoho špatnými lidmi, cheme se změnit jde to dost těžce, ale pokud je to naopak, samy změnu nevnímáme. Okolí si všímá, že snámi není něco v pořádku ovšem my se citíme pořád stejní.

Změní nás cokoliv, tragédie v rodině, nová parta lidí do které se dostaneme a scházíme se snimi. Změnit nás může příchod nové lásky ať už té neštastně nebo štastné, vždy se začneme chovat jinak, to po čase třeba přejde, ale v některých případech ne. Příchod oblíbeného člověka, závídíme a chceme být jako on/ona, začneme se chovat stejně, napodobujeme, kopírujeme vidíme se v lepším světle ale ostatní nás za to odsuzují.

Mě osobně změnil kluk, byli jsme spolu pouze 3 měsíce, ani to vlastně nebyl pořádný vztah, 'zacházel' semnou jak chtěl a já dělala vše, protože vtu chvíli jsem byla neskutečně zamilovaná, že bych udělala cokoliv. Poznamenalo mě to jak v dobrém tak i ve zlém, a hodně často jsme slýchavala že jsem jiná, snažila jsem se vrátit do starých kolejí, protože už jsem to viděla i já, k věcem jsem se stavěla rozdílně než kdysi předtím. Ale nikdy už nebudu taková jaká jsem byla než jsem ho poznala.

I za tak krátkou dobu se mužeš změnit, nikdy nedovol, a nenech se ovlivnovat ostatními, pokud o to ty nestojí. JSI TU SÁM ZA SEBE.

Large

' Každý nový den je dallší šance změnit tvůj život '

Large
Large

my darlings

22. april 2013 at 23:19 | michaeela
Vím, že se tu teď dočkám i negativních komentářů od nějaký haters. Mám hrozný vztek ,když předemnou na ně někdo nadáva, vždycky to tomu dotyčnému hezky vysvětlím zpátky ale zároveň respektuju názory ostatních, klidně piště.

Dřív jsem zbožňovala Justina Biebera nebo někoho jako byl Jesse McCartney, po čase přišel jakýsi neznámý boyband, který se dostal až na vrcholy všech hitparád po celém světě. Boyband, který všem vyfoukl všelijaké ceny a podobně. Na jejich videa můžu koukat nonstop a vždy se najdou chvilky kdy mi začnou téct slzy a mám z nich motýlky v břiše. Věřím v to, že nad tímto odstavcem většina zvás bude kroutit hlavou a říkat si o mě, že jsem jedna z těch bláznivých 'puberťaček', která věří v to že se snimi jednou potká a bude je moct aspoň pozdravit. Bohužel nejsem bláznivá puberťačka. A ano, věřím v to, mezi moje sny a přání patří zpívat v davech tisíce šílených lidí a pěti skvělými kluky na podiu jejich písničky, a křičet při každém jejich bláznivém pohybu, zamávání a být součástí toho proč zpívají. Být součastí té nepřekonatelné atmosféry. Ještě pořád jsem se nezbláznila, i přesto, že moje zeď nad postelí je zaplněná jejich plakáty, na botě mám připlou placku, a v peněžence nosím jejich fotku, i přesto , že mám řetízek s obličejem s jedním z nich a jeden z mých krytů na mobil je také snimy. A POŘÁD SI STOJÍM ZA SVÝM, že oni jsou pro mě něco víc, ne jen pět slavných kluků. Možná jedna z mých velkých závislostí.

Právě teď ležím v posteli, kolem mě tma a moje nálada je na bodu mrazu. Pořád se děje něco špatného - můj pesimistický pohled - Dokonce mi chvilkami tečou i slzy protože mě strašně mrzí co se zrovna teď děje. Ale můj důvod proč píšu tenhle článek , nebyl abych tu oplakávala svou situaci, ale to , že i lidi které vlastně neznám , nikdy jsem se nimi nepotkala osobně a nepovídala si snimi mi dokážou jakýmsi způsobem pomoct a přivést na jiné myšlenky. Vždycky když mám špatnou náladu a nemám kolem sebe nikoho o koho se můžu opřít a zásmát se sním, spoléhám na ně. Spoléhám na to, že když se podívám na jejich fotku, pustím pisničku a zkouknu pár šílených videii, že se aspoň pousměju a bude mi o něco líp. Je to možná nesmyslné pro některé z vás, ale pro mě je to už něco jako droga. Díky bohu za ně.

help please,but not me

17. april 2013 at 14:13 | michaeela
No nikdy bych si nemyslela, že pro mě bude tak těžký dostat se ktomu abych napsala článek, když mám tolik volného času. Ve škole máme silné 'lehárko',jelikož jsou maturity takže všude je zmatek a nás si skoro nikdo nevšimá. Nejsem si ani jistá o čem bych měla psát. Sama jsem v nějakém zvláštním 'zmatku', který se snad nedá ani popsat.

Všechno je tak nějak prapodivně rychle pryč, všechno hezký. Moc všechno utíká. Než se stačíš vzpamatovat z přítomnosti je to minulost, nez z minulost přejdeš do budouctnosti.

Ten šílený pocit když se ti něco ztrácí před očima. Přemýšlím jak to rychle vrátit zpátky, ale nezmůžeš vůbec nic. Ty věci které ti dokáží tak strašně moc ublížit, dostat tě na kolena a a do totální bezmoci. Jen málo kdo tě opět vytáhne nahoru očistí kolena a pošle lepším směrem. Nikdy nevíš kdo to bude, říká se že 'v nouzi poznáš přítele' ale i ten nejlepší přítel se může v nejhorších chvílích otočit zády. Ale jsou i lidé, kteří stojí při tobě v každé chvíli, v dobrém o ve zlém.

Mě osobně nejvíc ublíží hádky. Hádky s nejlepší kamarádkou jsou ted na nejnověhším scénáři. Je mi to líto, když se spolu nebavíme. A hádáme se jen z vlastní blbosti. Vždy se to vyřeší, ale na to nesmím spoléhat nikdy. Hádky s rodiči, hlavně s mamkou, když doma kolem sebe chodíme jako by jsme byli cizí, nekoukáme se na sebe. Né , že bych hádky s mamkou vyvolávala, spíš brečím zavvřená v pokoji, ale ten pocit když se vše uklidní a máma tě obejme ♥ Nenahraditelný.

Možná se vtomhle někdo nevyzná, proč to vlastně píšu sama nevím. Ale nemyslete jen na sebe, všude kolem jsou lidí kteří nás potřebuju víc než si myslíme. Ať vidíš starou paní s těžkýma taškama nebo kamarádku uplně na dně, pomož. JEDNOU SE TI TO MŮŽE VRÁTIT, KDYŽ TO BUDEŠ NEJVÍC POTŘEBOVAT TY.

Tumblr_mld2faeazx1snq2yao1_500_large
Tumblr_ml5fh5bib21rs58s9o1_500_large
Tumblr_mlbmzxenpt1s7yloyo1_500_large

love and happiness is the most beautiful

12. april 2013 at 14:30 | michaeela
Láska je důležitá, od rodiny od přítele od kamarádů od všech. Každej nějakým způsobem touží po lásce a vyžaduje jí jak jen u mí. 1000 myšlenek, 1000 pocitů a jedno jméno. To zná asi každá z nás, ten pocit štěstí a neuvěřitelné radosti když do našich životů vstoupí nová láska. Jentak bloumáme, jako tělo bez duše a usmíváme se. Myšlenkama jsme v jeho objetí a chceme být pořád sním.

Každý dává svou lásku najevo uplně jinak. Někdo to napíše do chatu na fb. Někdo na kousek papírku. Někdo dáva dárky a někdo se podívá do očí o poví "miluji tě". A tohle umí málokdo, spíš jen ty, kteří doopravdy milují. Měli by jsme si vážit takových lidí, kteří se nebojí dávat najevo to co cítí a neskrývají to v sobě i když v některých situacích to jinak nejde. Jentak jít a říct "mami, mám tě ráda". To je osoba, která si to zaslouží slýchat každý den. Dala nám život, dává nám lásku a vše co potřebujeme, to ona nás posílá tím správným směrem aby jsme se v životě neztratili a něco dokázali. Rozhodně pro mě je první máma a rodina a až potom jsou všichni ostatní, což někdo někdy moc nedokáže přijmout.

To nejhezčí je láska a štěstí, ne snad ? Když máš vedle sebe někoho kdo tě chytí za ruku a vždy je při tobě. K lásce patří důvěru a na druhé straně i nevěra. Když spojíš důvěru s nevěrou ve většině případů pokračujeme dál. Někdo to bere jako samozdřejmost že má člověka kterýho neskutečně miluje ale ona/on si užívají s jinými kde se dá. Ve vztahu bych osobně nevěru neodpustila. Vlastně možná ano, ono asi taky záleží na situaci a na to jak se ktomu staví ten druhý.

To že tu píšu o lásce a o štěstí neznamená že jsem štastná. Jsem jen [ne]šťastně nezadaná. Ale mám milující rodinu a spoustu úžasných přátel. Když lásku dostáváš, měl by jsi jí také opětovat a dávat najevo.

Tumblr_ml417lnnsi1s32j77o1_500_large
Tumblr_ml0ti8w8wu1riehawo1_500_large

justin bieber

8. april 2013 at 22:00 | michaeela
http://data.whicdn.com/images/57912005/tumblr_mkqmceZ1561s8tucso1_500_large.gif

Gay. Teplouš. Holka. Uječený buzerant. Neumí zpívat. Je to nula. Prosim ? Proč ho pořád někdo i po těch letech tolik uráží. Ano dřív mě držela ta šílená 'bieber mánie' zbožnovala jsem ho. Po čase mě to přešlo. Ale pořád ho mám mezí těma hodně oblíbenýma. Ale neusnále a pořád do kola slyším nadávky a urážky.

Již devatenáctiletý kanadský chlapec, kluk, muž, nebo jak ho nazvat. Je to hvězda. Neprošel žádnou slavnou pěvěcou soutěží, byl objeven na youtube, a stačilo tak málo a jak se dostal vysoko. Splnil si svůj sen, šel si za tím a pořád jde.

Změnil se, sláva mu stoupla do hlavy, to asi po čase každému. Chová se jinak než kdysi. Je dost namyšlený. Ale obdiv ode mě k němu se ani díky tomu nezmění. Dokázal toho víc než by jsme byli my vůbec schopni. Udělal hodně pro sebe i pro ostatní.

Znám pár kluků, kteří ho obdivují stejně jako já. Poslechnou si jejich písničky a neurážejího. Znám i pár těch, kteří na facebooku zakládají stránky typu 'antifanclub justina biebera' 'zastřelit justina biebera' apodobně, ale ve skutečnosti mají vlasy jako on a oblékají se stejném stylu. Když je někdo označí, že vypadají jako bieber mohou se zbláznit.

Zvrací na koncertech, to se přece může stát každému a né jenom na koncertě, při písemce ve škole a taky ztoho nikdo nedělá konec světa ještě za rok.

Toto všechno je můj názor, snesu i vaše negativní názory. Ale nadávky z okolí jsou jen ze závisti, má víc než ostatní. Proto si myslím, že veškeré fotky kde někdo udělá z Justina holku nejsou zrovna na místě. Mám ho ráda a vždycky ho budu obdivovat i když už jeho plakáty nemám vyvěšené nad postelí.

Tumblr_mkybq2inld1rlsyrro1_500_large
Tumblr_mky4mqq0al1rtdyjko1_500_large

life is all about just waiting and everything runs so fast

5. april 2013 at 20:49 | michaeela
První hodina čeština, matika, chemie, ekonemie, angličtina, nemčina. Zvoní. Jdeme domů. Pondělí, uterý, středa.. Leden, Únor, Březen, Duben. Jdu do školky, první třída, střední škola. Už maturuju. Všechno tak hrozně moc utíká. Všichni jdeme v jednom davu a někam pospícháme.

Slečny ve 13 jsou zmalované jako omalovánky. Tři kila make - upu plus dvě tuny řasenky. Některé přicházejí o panenství dřív než zjistí co vlastně je sex. Na discotekách se motají kolem tyče a oblejzají se s cizími chlapci. V noci se válí bůhví kde a bůhví s kým opilí do němoty a nevědí ani jak se jemnujou. Tohle není nějaké urážení. Píšu o tom co sama vím a vidím co se děje v mém okolí.

Myslím, že si spíš něco dokazují. Chtějí mít navíc než některé starší slečný, který vědí že mají celý život před sebou. Vědí, že si mají co užívat. I když na tomhle světě v týhle republice je to dost těžký. Ale někdo to má v hlavě srovnaný, někdo ne.

Čekáš v čekárně, než na tebe přijde řada. Čekáš v obchodu ve frontě. Čekáš v divadle až se všichni ukloní aby jsi mohl zatleskat. Čekáš na další díl seriálu aby jsi viděl jak to pokračuje a co se stane. Čekáš až bude poslední hodina aby jsi mohl běžet domů. Čekáš na půlnoc aby jsi mohl pořádně oslavit příchod nového roku. Čekáš na pravou lásku..

Myslím, že ať už jsme jakkoliv staří a cokoliv už jsme si prožili, nikdy není pozdě začít něco nového a třeba lepšího. Nikdo by neměl nikam spěchat, včemkoliv. Když to přijde, tak to přijde. Když to přijde tak to prostě přijít má.

''Něco končí, aby něco nového mohlo začít'' ''Čas odhalí pravdu'' ''V pravý čas - v pravou chvíli'' ''Láska nám bere čas a čas nám bere lásku'' ''Časy se mění , a my se měníme snimy'' ''Nic netrvá věčně'' ''Vzpomínky - čas prošívaný nití bez uzlíků'' ''JEDEN DNEŠEK MÁ CENU DVOU ZÍTŘKŮ''

67928_454884517923870_493736730_n_large
Tumblr_inline_mkl3n7nccf1qz4rgp_large
Tumblr_lwnijrgj5l1r74ngro1_500_large

used to be, even when we were little kids

4. april 2013 at 20:36 | michaeela
• Ne není pátek, odjela jsem domů už dnes. Není mi zrovna nejlíp. Do toho se mi objevil jakýsi problém. Každý den se mi spustí jentak krev z nosu. Už to trvá týden. Dneska jsem díky tomu strávila nejlepší hodinu angličtiny na záchodě. Proto mě zítra čeká nekonečné čekání u doktora a doufám že ne snad nic vážnýho.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Hodila jsem tašku do pokoje, vzala si svoje oblíbený růžový, vytahaný, na kolenou běžně prošoupaný, tepláky. Navlíkla na sebe ještě nejlepší šedo-fialovou mikinu s opicí uprostřed, nebo květovanou bundu s velkýma kapsama. Nazula svoje báječné tenisky, které byli jen jak říkala mamka 'na lítačku'.

''Mami jdu vén'' , ''Jasně, zachvilku se přijd ukazát''. Všichni jsme se znovu sešli za barákem. Chodili jsme na hřiště, hráli fotbal, na schovku, na babu, cukr káva limonadá. Vzali si našetřený drobný z kasiček a běželi si do krámu pro nanuky. V zimě jsme bobovali na tom nejmenším kopečku na světě, večer ho polejvali vodou aby nám do rána zmrzl a my se mohli klouzat.

Vystačili jsme si s telefonama na baterky natažený přez chodbu. Netrápilo nás jestli máme nebo nemáme mobil, nikdo vlastně neřešil vůbec nic. Trápilo nás jen to kterou fixou barbíně obarvím vlasy nebo jak jí je ostříhám.

Zamyslela jsem nad tímhle vším při dnešní cestě ze školy. Předemnou šli dvě malé slečny. Šla jsem těsně za nima a neslušně poslouchala jejich rozhovory. Byli to holky věku možná tak 7-9 let. Jedna druhé to dávala ,jak se říká, dost sežrat, když začali řešit něco ohledně facebooku. Probírali navzájem svoje fotky, nadávali si za ně. Uráželi ostatní a posmívali se jakési Natálce, která facebook ještě nemá.

Natálka je dost rozumná. A myslím, že je hodně takhle 'malých dětí', kteří facebook k životu nepotřebují, tak jako ho nepotřebovala naše generace. Vystačili jsme si se vším jiným, a o nějakých sociálních sítích se nám ani nezdálo.

'Dnešní děti' jsou uplně jinde, přijdou ze školy zavřou se do pokoje, hrajou brutální krvavé hry o kterých se jim pak zdá, občas někdo z nich použije něco v reálu a pak vznikajá jakési šikany a všude samé násilí. Sedí od rána do večera na facebooku, neužívají si to co my. Nechci schazovat všechny děti, neschazuju snad nikoho. Ale kam to spějem, když na facebooku jsou už i profily psů i koček, malých novorozeňat. Neskutečný.

Vím, že bychom se bez internetu neobešli, to ani já ne. Neobešla bych se ani bez facebooku, bez blogu, bez instagramu a bez všeho. Přiznám se. Asi jsem nějaký druh závisláka. Ale rozhodně nepatřím mezi ty co by jsi brali notebook na záchod aby mohli odepisovat (znám dost takových lídí). Je mi dost smutno ztoho když si vzpomenu jaké to bylo, a vím že to už nikdy nebude. Doba jde jinam a my jdeme sní, musíme se přizpůsobovat. Určitě jde všechno, chce to jen pevnou vůli. VŽDYCKY BUDU S ÚSMĚVEM VZPOMÍNAT NA SVOJE KRÁSNÝ DĚTSTVÍ, BYLO TO NEJHEZČÍ OBDOBÍ. DÍKY BOHU ZATO.

Tumblr_lnar3cwgio1qeosc5o1_500_large
Tumblr_mkqht9opxw1rsru1zo1_500_large

my first real love, forever

31. march 2013 at 19:17 | michaeela
Začalo to všechno nástupem na střední školu. Nový lidi. Nové město, tudíž noví kluci a možnost poznat někoho nového. Stalo se, školení o bezpečnosti při pohybu ve škole. Dvě třídy spojené do hromady, my a oni. Neznámí lidi všude kolem.

Seděla jsem v lavici se svojí novou spolužačkou. Za námi seděla banda ukřičených kluků. Bylo nám trapný se na ně podívat takže jsme stále seděli unděně dál. Po chvíli se jeden z nich zvedl a šel pro něco do přední lavice před námi. Když se vracel jentak koutkem oka jsem se na něj podívala. Cože ? Zástava srdce. Ztratila jsem hlas. Ztuhla jako kámen. Láska na první pohled ? To snad není možný.

Nevěděla jsem kdo to je, ani jak se jmenuje. Kolem něj jsem chodila jako mrtvola. Bála jsem se na něj i podívat. Ale proč ? Nikdy jsme spolu nemluvili ani jsme si nic neudělali. Zvláštní pocity, pořád jsem vyyhledával jeho společnost, i když jsme se ani nezdravili.

Přišel den kdy jsme zjistili jeho facebook, okamžitě poslat žádost. Přijato. Zklamání. Uživatel je ve vztahu. Aha nevadí. Ten pocit kdy si kráčíš po chodbě. Tvůj idol proti tobě. V tu chvíl nevíš jestli žiješ, skloníš hlavu koukáš do mobil a děláš že píšeš bůhví komu. "Ahoj" ozve se. To se mi asi jen zdálo, nebo ne ? Ne. Rozklepaným polohlasem jsem ze sebe vydala jakýsi pozdrav. Zavřela jsem dveře do třídy a začala bláznivě tancovat radostí.

Přišel den kdy jsme se měli sejít, nepřišel a já strávila zbytek dne se svyma novýma kamarádkama s uplně neznámýma klukama [jeho kamarádi] Omluvil se, naštěstí. Odpuštěno, jak jinak žejo. Přišel další den kdy jsme měli spolu mluvit [ještě pořád byl zadanej, už 9 měsíců] Měla jsem šátek na krku musela jsem si sním pořád hrát aby nebylo vidět jak moc mi bušilo srdce.

Začlo psaní smsek, dlouho do noci, přišel jeho rozchod. Radost z mé strany. A začal neskutečný příběh, zároveň strašně obyčejný a nějak nezáživný. Den kdy si chtěl promluvit, a já ,ta nejstydlivější slečna na světě jsem musela ze sebe dostat všechno a povědět to klukovi kterého vlastně vůbec neznám. Překonala jsem se a řekla vše co jsem chtěla, on mi řekl svý a společně jsme odešli za ostaními. Hezkej pocit, bože on to ví.

Začali jsme spolu "chodit". Ani nevím jestli se to tak dá nazvat. Každý den spolu. Vstávala jsem kvůli němu hrozně brzy ráno aby jsme spolu mohli být ráno. Chodili jsme za školu. Trávili solu dost času, říkali si uplně všechno. Snad i to co by jsme jeden ani druhej nikdy nikomu neřekli. Bylo to hezký.

Píšu to s těžkým srdcem, slzami v očích. Všechno to hezký trvalo jen 3 měsíce pár týdnů. Byl to první kluk se kterým jsem si dokázala představit budouctnost a věřila jsem v něj. Chyba. Každej mě před ním varoval. Ale nikomu jsem nevěřila, oni ho neznali tak jako já. Všechno to skončilo závist druhých, a lží. On mi nevěřil. Nic mi nevěřil. Našel si jinou slečnu ale zároveň se pořád scházel semnou.

Kluk na kterého jsem čekala půl roku, a každou noc kvůli němu probrečela. Kluk se kterým kolem sebe chodíme jako kdyby jsme se nikdy neznali, nezdravíme se. Nesnášíme jeden druhého. Blbost pořád k němu něco cítím. Ale on o mě roznáší bůhví co, avše co jsme mu kdy řekla a svěřila používá proti mě.

Nelituju ani jedné vteřiny strávené sním, nelituju ničeho. Můžu být ráda za to co se stalo. Byla to chyba a zároveň velké ponaučení. Na kter vzpomínám pořád. Pořád cítím to jak viděl a ty jeho neskutečně nevinné hnědé oči.

DĚKUJU ZA TO CO JSI SEMNOU UDĚLAL, JAK SI MĚ ZMĚNIL. A ZA TO ŽE TEĎ DÍKY TOBĚ SI BUDU DÁVAT VĚTŠÍ POZOR A NESPÁLÍM SE. FOREVER IN THE HEART AS M&M

Img1533192353_large


i hate people who are not original

30. march 2013 at 16:49 | michaela
Nechci , aby tenhle článek vypadal z mé strany nějak namyšleně ale to co budu psát je jen pouhá někdy u krutá pravda , se kterou se někdo smíří a někdo zase ne.

Každý se od každého liší, teda ve většině případů to tak bývá, nikdo není stejný nebo snad ne ? Obdivuju lidi, kteří mají svůj styl. Nekoukají na to co nosí ostatní ať už se to týká oblečení nebo čehokoliv. Tyhle lidí jsou často samy sebou a nesnaží se na nic hrát. Nepřetvařují. Nesnaží se být jako ostatní. Nechtějí být jako třeba ty někteří lepší jedinci.

Všichni z nás máme určitě nějaký vzor neboli idola. Ať je to třeba mamka, herečka, zpěvačka , herec, zpěvák nebo jen paní od sousedů. Fotbalisti, znám spoustu kluků, kteří hrají fotbal. Snaží se vypadat například jako David Beckham, vlasy oblíkání, stejný kopačky. Kluci chtějí být jako on, už jenom proto jaký je, kam to dotáhl kopáním do míče. Je to hvězda, každý chce být hvězdou. Ale čeho je moc toho je moc.

Nejde tu jen o vzhled, úspěch a vydělané peníze. Ten kdo je sám sebou se chová tak jak umí, tak jak ho rodiče vychovali, tak jak on se v životě naučil sám. Přoč se snaží někdo někomu pořád vyrovnávat. Myslím tím, né se podobat nějaké star ale mezi námi, třeba v partě kamarádů.

Vlastní zkušenost, to mě dokáže položit k zemi. Sedíme s partou kamarádek venku. Občas řeknu něco čemu se všichni zasmějou a opakují to dlouho potom a smějeme se tomu pořád dokola. Ona řekne něco ze slabšího soudku, někdo se zasměje někdo si myslí že je trapná. V tu chvíli bych chtěla vidět co ona má v hlavě, co si právě myslí. Uběhne pár minut a zní vypadne jedna z mých hlášek, aha. Neustále mluví jako já, s mojí nejlepší kamarádkou máme občas dost bláznivý chvilky a mluvíme blbosti, vznikne z toho něco šílenýho, a ta dotyčná to po nás opakuje.

Snaží se všude zapadnou tím, že používá moje věci. Moje všechno. Ona se snaží být jako já. Ale nikdo ji nepřijme, protože ví že tohle není obna. Proč se stejně češe, proč se stejně maluje, proč se stejně oblíká a proč pořád kopíruje mě. Čím to je, ona nemá ráda sama sebe nebo co ? Ona je příklad někoho kdo není sám sebou. Trvá už tři roky to že dělá to stejné jako já, čím jsem starší tím mi to vadí, ale nikdy jí nemůžu nic říct protože je to hloupost. Každý tomu říká jinak, často slýchám, že mi závidí, ale ona nemá co závidět. Myslím že kdyby se začala chovat tak jako ona se chová když není s námi bylo by jí mnohem líp a nebyla by pořád tolik ponižována a většinou lidí schazována jako je ted. Upřímně mi jí je líto, ale to co se snaží je dělat je zbytečné.

BUĎ SÁM SEBOU A NEZTRATÍŠ SE.

Tumblr_mkh9bozets1ranyhvo1_500_large
Tumblr_mkh495w3r31r6u43wo1_500_large
Tumblr_lmyfljufdb1qfdwsio1_500_large

Best music for me ♥

22. march 2013 at 16:49 | michaela
Bez hudby nežiju, asi nebudu sama. Pořád mi musí něco hrát. Možná mám dost zvláští styl, že jednou poslouchám a to a podruhý to, ale jen poslouchám to co mám ráda a to co se mi líbí.


JAKE MILLER, jeho písničky můžu poslouchat pořád a nikdy mě nepřestanou bavit.
 
 

Advertisement